Shonen-ai

OOGAMI Side Story 1:

Shiku 1. část

Ten večer se nestalo nic moc zajímavého. Když vlčí míšenec Shiku vykonal všechny své povinnosti, které jako jeden z desítek sluhů v domě Lorda Lyzena vykonat měl, mohl si dovolit trochu odpočinku. Dnes se rozhodl pro uvolňující koupel v řece…

Shiku nebyl v tomto domě skoro nikdo, proto neměl přístup k jezeru. Tam mohla jen vládnoucí rodina, šlechta žijící v domě a i pár služebných – většinou těch, kteří měli nějaká privilegia… Třeba milenci. Ale o tom se přece nemluví.

Ale jemu to nevadilo. Bylo to mnohem víc, než měl kdysi. Než měl v době, kdy žil se svojí maminkou tam na kraji vesnice, v chatrči, kam zatýkalo… na místě, kde ho téměř každý den bili a mlátili… Nezáleželo na tom, že nechodil nikam daleko od domu… Vždycky si ho nějak našli, vyřádili se a jemu nezbylo nic jiného, než se pomalu vydat domů…

Nikdy nezapomene na výraz jeho maminky, když tak dorazil. Snažila se nedat najevo, jak moc je jí to líto, Shiku taky nebrečel. Nemělo to cenu… A nemohli odejít. Neměli kam. Neměli ani na cestu, sotva vyžili z ruky do úst, přes léto jedli málo, aby jim jídlo vystačilo i na zimu a na jaro… Byl to tvrdý život. Nejsou to vzpomínky ideálního života, ale když to vezme kolem a kolem… Byla to vcelku dobrá příprava.

Protože to, co se dělo tady v domě, na to absolutně nebyl připravený. Ten den, co ho sem Aisilu dovedla, byl úplně mimo. Měl horečku, protože se silně nachladil… když ho kluci hodili do řeky a pak ho přivázali je stromu. Když se snažil vyprostit, podařilo se mu natrhnout si jedno ucho. Taky jeden z provazů ho zranil – roztrhl mu kůži na vnějším stehně. Nějak se mu však podařilo se rozvázat… a osvobodil se.

Ten den ho Aisilu odvedla. Nejdřív to nechápal, bál se vyjít z pokoje, kde se léčil. Bylo tam čisto, sucho, měl docela měkkou postel… a pětkrát denně mu přinesli jídlo. A každý den za ním chodila Aisilu… Až po dvou týdnech se odvážil vyjít z pokoje.

Nevěřil tomu. Nevěřil, že je někde, kde mu jeho přítomnost nevadí. Naopak, vypadalo to, že se s ním chtějí i kamarádit. Bylo tam hrozně moc vlků… Poprvé od smrti otce, na kterého už si moc nepamatoval, viděl nějakého jiného vlka. Věděl, že se od lidí liší – kvůli tomu ho mlátili. Jenže tady… Tady všichni považovali chování těch lidí ve vesnici za nepřijatelné – dávali mu jídlo z kuchyně a pomohli mu se vším, co potřeboval. Bylo to nové. Úžasné. Dokonalé. Jen jednu vadu na kráse to mělo…

Když se pohyboval po horní části domu, nebylo to tak znatelné. Dokud se držel máminy sukně a pomáhal jí, když uklízela, tak si toho nevšiml… Ale po půl roce mu to došlo. Došlo mu, proč do toho domu maminka nechtěla. Ve spodní části domu totiž čas od času potkával lidi… uprostřed něčeho. Netušil, co to dělají. Věděl ale, že dva muži nebo dvě ženy by to rozhodně dělat neměli… Že to není nějakým způsobem správně… Ale jim to evidentně nevadilo… Párkrát tedy potkal i muže s ženou… v obětí… ale to rozhodně nebylo tak časté…

Nějaká teta v kuchyni, která byla člověk, mu to vysvětlila. Jak to funguje v posteli mezi mužem a ženou a z toho že vznikají děti. To pochopil rychle. Viděl to už u zvířat, takže to až tak neznámé nebylo… Ale proč stejné pohlaví? Proč?

Ta tetka náhle zrudla a začala mumlat něco o tom, že NĚKDY prostě určité jedince nepřitahuje pohlaví opačné, nýbrž stejné. A to je jeden ze znaků vlků. Nejsou takoví všichni, řekla rychle a zrudla ještě víc… Ale to víš, sex – jak tu činnost nazývala – je velice příjemná záležitost. A pokud je ti to příjemné, tak až tak nezáleží na tom, zda je protějšek muž či žena…

Tak úplně to nepochopil. Ale vzal to v potaz. Už nekoukal tak vyplašeně, když na někoho narazil a máma už nemusela mlžit… Pořád totiž mumlala něco o kamarádech… Když jí vyklopil, že se to dozvěděl jinde, vypadala, že se jí ulevilo… že to nemusela vysvětlovat ona.

Našel si pár známých. Kuchařka-vlčice Wuyn dbala na to, aby přibral pár kilo a osvalil se – práce v kuchyni bylo vždycky dost. O chodu domácnosti ho poučil Xayt, který měl pod palcem ty, co pracovali přímo v horních patrech… A o chodu na celém spodku mu povyprávěl Tuoya – vysoký, černovlasý a relativně pohledný vlk, kterého odhadoval zhruba na třicet až na čtyřicet, u vlků se to odhaduje těžko… Ten ho nejvíc podpořil, když mu ve třinácti umírala máma… Dovolil mu být s ní a práce, které měl už tehdy na starosti, vykonával ten týden on.

Aisilu mu také pomáhala. Jednak ještě ve vesnici, pak i během prvních chvil v domě, když ho vyléčila z té horečky… No a pak léčila i jeho maminku… Bohužel jí nedokázala pomoct. Nevyčítal jí to. Neměl na to právo, udělala pro něj už dost...

Voda v řece byla docela studená, takže na vyvalování neměl ani pomyšlení. A to si chtěl zaplavat… Ale umrznout nehodlal, takže chtě nechtě… Vezme to rychle…

„To už máš hotovo?“ ozvalo se za ním.

Otočil se. Stál tam Tuoya.

„Jé… ahoj,“ vyjekl. Překvapil ho. Stál po pás ve vodě… a usmíval se. S ním přišli ještě Ikumi a Byu. Ikumi byl z těch dvou starší. Dělilo je asi deset let a Shiku o nich věděl, že jsou milenci. U nich to nešlo utajit. „Jo, už mám všechno hotový,“ řekl a vlezl si do větší hloubky. „Vy taky?“ Ne, že by se až tak styděl, byla už docela tma… ale jen tam tak stát…

„Samozřejmě… Přeci bysme si nemohli dovolit ulejvat z práce, ne?“

„Jo, to by nešlo,“ přikývnul. „Potřebuješ něco?“ zeptal se Shiku opatrně. Měl totiž pocit, že mu Tuoya něco chce.

To se potvrdilo. Tuoya udělal krok vpřed. A Shiku se trochu lekl. A o krok ustoupil. Vzápětí toho zalitoval. Zaslechl uchichtnutí.

„Se mě bojíš nebo co?“ otázal se.

Shiku neodpověděl. Tak to není. Jen se trochu lekl… Protože… Byl tu jen on a oni tři. Ti dva jsou spolu. A pokud jde o Tuoyu… O něm se také něco povídalo… O tom, že má rád malé chlapečky… O tom, že rád ‚zaučuje‘… Ale na něj se ještě nepokusil nic… udělat… spíš byl jeho rádce, mohl se na něj kdykoliv obrátit. Ale… Od dob, kdy začal slýchat ty… řeči… se ho začínal trochu… obávat.

„Ale… ne, nebojím, jen… Co potřebuješ?“ zeptal se, snažil se, aby jeho hlas zněl jistě, pevně… trochu odvrátil zrak…

Z bláta do louže. Ikumi a Byu, na které úplně zapomněl, se k sobě začali poněkud mít… Takže ačkoliv už byl zvyklý, cítil, jak rudne… Ještě že byla tma.

„Slyšel jsem jistou informaci,“ prohlásil Tuoya. „Týká se to tebe. Od příštího týdne se máš stát osobním sluhou mladýho Rugy.“

„Cože?!“ vykřikl Shiku. Lehce se zapotácel a spadl do vody.

Dostala se mu do oči, jak se snažil vylézt, nějakou i spolykal. Tuoya k němu aktivně přiskočil a pomohl mu vstát.

Nemohl tomu uvěřit. Jak se to mohlo stát? To má sloužit tomu malýmu – pitomýmu – arogantnímu – smradovi?

Proč on? Vždyť se přeci nikdy pořádně neviděli! Vždyť… uklízel u něj jen jednou… Asi před půl rokem, měl tam tehdy hroznej nepořádek… Musel to všechno uklidit, přeskládat, utřít rozlité vázy… těžko říct, co tam vyváděl. Každopádně mu trvalo asi hodinu to dokončit… Když byl v polovině uklízení, „mladý pán“ vešel dovnitř. Sedl si na postel a s arogantním výrazem na tváři ho pozoroval. Nepronesl ani slovo až do okamžiku Shikova odchodu. Odfrkl si tehdy a prohodil něco o tom, že pomalejší uklizečku ještě neviděl. Shiku tehdy zrudl a odešel. Od té doby se snažil mu vyhýbat. Docela se to dařilo. Ale to, co má následovat… bylo to jako jeho nejhorší noční můra…

„Proč?“ zaúpěl.

„Nemám ponětí… Ale říká se, že si vyžádal tebe osobně. Důvody neznám. Ale jak víme a známe milostpána, máš se na co těšit.“

„Hlavně že mi to ulehčuješ, zamumlal Shiku. „Ale díky, aspoň se na to připravím. Už půjdu.“

Vylezl na břeh a oblékl se. Neodcházel od vody s dobrými pocity. Jednak to, že má sloužit tomu blbečkovi… Ruga byl o pár let mladší než on, ale smrad to byl neskutečnej. Nadával komu mohl, každého vyzýval na souboj a automaticky se předpokládalo, že každého porazí – museli se nechat porážet. Sloužící pro něj byli otroci – nic víc, nic míň… Zbytek rodiny se na ně ale tak nedíval. Zbytek rodiny všichni milovali. Až na Rugu. Toho nesnášel každý. Nechápali, jak může mít takovou milou sestřičku… A druhá starost? Jak to říct… Měl pocit… jako by se Tuoyovo chování…

Bylo jiné.

Když odcházel, Tuoya za ním prohodil jednu jedinou nelogickou větu: „Brzy se uvidíme, štěně…“

Snažil se nevnímat to všeobecné veselí… Ikumi a Byu se totiž už moc nebrzdili… Tedy nebrzdili v rámci toho, že se nacházeli v řece… A taky ten tón Tuoyova hlasu…

Že by byly pryč doby, ve kterých byl JEN jeho přítel? Chtěl snad překročit jisté meze? Potřásl hlavou. Ne! To není možné. Na to byl Tuoya moc… laskavý.

V kuchyni už na to nemyslel. Tetka Wuyn mu předhodila něco k jídlu. Nadávala, že jde pozdě, že má jen zbytky… No, pokud toto byly zbytky, tak nevěděl, jak by měl pojmenovat jídla, která pojídal před lety v té chatrči.

Když ulehal na lůžku, musel myslet na Rugu. Na teror, který bude muset přetrpět. Na úkoly, které ho čekaly. A tak vůbec…

Proč on? Proč?

Tu noc usínal dlouho.

***

Svůj pokoj nikdy nezamykal. Nebylo tam nic kromě pár kusů nádobí z kuchyně, prostá nízká postel – která pro něj však byla jako postel z nebesy – a v rohu jedna truhla s oblečením a několika památkami na matku. Na truhle i jedl, pokud si jídlo přinesl do pokoje.

On by jako mohl mít lepší pokoj, nikdo ho nenutil tady žít, ale popravdě… Jen tam spal. Celý den uklízel, když měl chvíli volno, procházel se po okolí domu nebo zašel do vesnice…. U Aisilu měl totiž schovaný zbytek peněz po matce, které jim dala ta krásná paní, její sestra. Nijak neutrácel a bral si od ní jen málo. Stačil mu plat, který dostával. A nic moc nepotřeboval.

Byl vždycky tichý a nemluvný a neměl moc přátel, ačkoliv neoblíbený taky nebyl. Ale k němu do pokoje nikdo nechodil, proto ho překvapil zvuk otevírajících se dveří. Měl odjakživa lehké spaní – reflex z minulých let.

Když otevřel oči, tak jediné, na co se zmohl, byl tichý výkřik. Pak mu silná ruka cosi přitiskla na obličej a Shiku chtě nechtěl opustil dění reality a propadl se do říše snů.

***

Pomalu otevřel oči. Bolela ho hlava a s hrůzou si uvědomoval, že vůbec necítí tělo… Ještě tak oči, uši, trochu ústa… ale jinak nic. Ale cítil, že má v ústech něco, co se nápadně podobalo roubíku. Málem by začal panikařit… Vedle něj se ale ozval jemu velmi dobře známý hlas…

„Cit se ti do těla za chvíli vrátí, neboj…“

„Tu-hmm-o?“ zamumlal přes látku a pokusil se otočit hlavu. Povedlo se to. Vedle postele stála židle. A na ní seděl Tuoya.

Seděl na řidli, nohu přes nohu a ruce na prsou zkřížené. Usmíval se. Čekal. „Když mi slíbíš, že nebudeš křičet, vyndám ti to… Budeš potichu?“

Shiku zmateně přikývl. Proč by křičel?

Sotva ta věc zmizela, došlo mu to. Ležel na posteli. Ruce, které ho začínaly mravenčit, měl svázané k sobě za hlavou a provazy pokračovaly k pelesti postele. Už mohl pohnout i prsty… Nohy… Nohy svázané neměl, uvědomil si po chvíli. A na něm ležela peřina. A jak si s hrůzou všiml, byl úplně nahý…

Vytřeštil oči. „Tu-Tuoyo? Co to má…“

Na druhé straně místnosti uslyšel další zvuky. Pomalu tam otočil hlavu. Bylo tam křeslo. A byli tam i ti dva. Byu si hověl Ikumimu na klíně a jejich ruce naznačovaly, že tam neseděli jen tak. Co tam dělají? A co sakra na té posteli dělá on sám?

Uzel na rukách byl utáhnutý pevně. Neměl šanci utéct. Kolik je hodin? Noc? Ráno… ráno musí pracovat! On… Co když ho nepustí? Sakra, co to s ním je? Leží tu nahý v posteli a myslí na práci? Není normální… Ale ani tahle situace není v pořádku!!!

Bál se. Bál se, co mu chce Tuoya udělat. On… Vždycky ho bral jako dobrého kamaráda, ale tohle… Co má dělat? Co…

„Proč?“ podařilo se mu říci zmateně. Jistota v hlase se mu pomalu vracel.

Tuoya vstal ze židle a sedl si na postel. Shiku se od něj pokusil odtáhnout, ale nepovedlo se… Jeho ruka… Byla blíž a blíž, mířila k jeho hlavě… Shiku zavřel oči, očekávaje pohlavek… Ale ruka měla jiný úmysl. Pohladila ho po tváři, obličej jejího majitele se nakláněl blíž a blíž a věnoval Shikovi jeden lehký polibek… Tuoya měl horká ústa, být to jinde a za jiných okolností, tak možná…

„Proč?“ zopakoval Shiku svou otázku ještě důrazněji.

„Vážně to chceš vědět?“ Tuoya už neseděl na kraji postele, už na ní vylezl a skláněl se nad Shikovým malým tělem a vlasy svázanými v uzlu ho šimral po hrudí. Takhle zblízka ho Shiku ještě neviděl… Nikdy se ho takhle nedotýkal, on… Shiku uhnul pohledem. Tuoya měl na sobě jen lehké plátěné kalhoty a boule v rozkroku jasně dávala najevo, o co mu jde.

„Víš, štěňátko,“ prohlásil a dál mu rukama jemně hladil obličej. Díval se mu do očí, které ho hypnotizovaly a neměl sílu přetnout tu neviditelnou nit táhnoucí se mezi nimi. „Já tě totiž chci od první chvíle, co jsem tě uviděl. Bohužel mám jednu zásadu – nechávám být všechny pod třináct let… Tak jsem čekal, získával tvojí důvěru, to nebylo lehký, víš… Ale když už to konečně málem vyšlo, zemřela ti máma. Tak jsem tě nechtěl víc... stresovat,“ usmál se. Jen tak mimochodem mu věnoval jeden polibek na ucho a ústy přejel po Shikově krku a na klíční koti opět přitiskl svá ústa k jeho holé kůži. Shikem jako by projel blesk, lehce sebou škubl a Tuoya pokračoval. „Nikdy tě nenapadlo, proč ně nikdo nechce, když jsi tak pěknej kluk? Všichni mají rádi mladý masíčko, víš… Jenže já tě nedám. Všichni ví, že jsi můj. Všichni…“

Přehodil přes něj nohu a nalehl úplně. Tedy úplně ne, to by malé tělíčko nevydrželo, ale břichy se dotýkali. Shiku byl v tu chvíli vděčný za to, že mu nechali aspoň peřinu. Ale sebetlustší peřina by ho neochránila před Tuoyovým naběhlým mužstvím… cítil to. Dost na to, aby ho to uvádělo do VELMI silných rozpaků. Snažil se to nevnímat. Ale to moc nešlo.

Tuoya zatím pokračoval. Zuby mu skousl rameno. Byl jemný. Detailně zkoumal každé místečko Shikovy odhalené kůže a dělal, že vůbec neví, že se chlapec pod ním snaží vyprostit. Asi ho bavila jeho snaha. Vypadalo to, že ho nehodlá vyloženě tvrdě znásilnit. Stejně ale…

„Proč ta - takhle?“ vyjekl Shiku. Na to mu Tuoya ještě neodpověděl.

„Takhle?“ povytáhl Tuoya obočí. „No, třeba mě to takhle baví… Třeba že kdybys měl volný ruce, pokoušel by ses se mnou prát… A to by nebylo nic moc… Takhle nemůžeš dělat nic… jen ležet…“ A aby dodal svým slovům váhu, zajel rukou pod peřinu. Shiku se pokusil uhnout… ale mělo to cenu?

Těžko.

Ruka se blížila ke svému cíli a Shiku pochopil, že Tuoya to myslí vážně. Odvrátil hlavu, ale byla zas navrácena. Tuoya se sklonil a začal ho divoce líbat. Divoce, ne však tvrdě. Shiku se ještě nikdy nelíbal a teď nechtěl… Ale nešlo se bránit. Jeho vlastní tělo ho zrazovalo, líbilo se mu, co s ním Tuoya dělá a po chvíli se chopil instinktu a přidal se.

Tuoya ho jemně hladil po vnitřní straně stehna a krouživými pohyby se dostal do míst… do těch míst… malý chlapec zatajil dech – což při líbání moc nešlo a jako protest se pokusil Tuoyu kousnout. Nevyšlo to tak úplně, Tuoya se trochu oddálil a donutil ho, aby se mu zadíval do očí.

„Nebojuj se mnou,“ zašeptal.

Shiku se na něj nechtěl dívat. Nechtěl vidět ten sám se sebou spokojený výraz, který ten parchant určitě má…

 Tuoya se chvíli vyhýbat jeho penisu, ale ne dlouho. Nejdřív ho jen hladil, prstem přejížděl po jeho celé délce a jen ho škádlil, zkoumal, co chlapec vydrží. Ten tiskl zuby k sobě a dusil v sobě vzdychy, které se mu draly z hrdla ven. Nechtěl tomu parchantovi ukázat, že začíná vyhrávat, nechtěl ho jakkoliv pobízet, chtěl, aby si Tuoya myslel, že je celá tato akce proti chlapcově vůli… Když Tuoyu ta hra přestala bavit, vzal jeho mužství do dlaně.

To už bylo na Shika moc. Podařilo se mu odvrátit hlavu a z hrdla mu vyšel první vzdych. Tuoya se jen pousmál a jako bonus se opět ústy věnoval horní polovině jeho těla. Líbal ho na krk, na ucho, dokonce i na tváře, čelo, víčka. Nepřestával se věnovat ani spodku těla, masíroval Shikův penis a nedbal na protesty, nedbal na prosby, které chlapec pouštěl z úst…

Když ho starší vlk jemně chytil za bradu a slovy ho donutil otevřít oči, uvědomil si Shiku, jak se mýlil. Myslel si totiž, že v jeho očích uvidí zadostiučinění, spokojenost sama se sebou, ale v Tuoyových očích se zračilo něco úplně jiného…

Byla to touha.

Čistý pud, zvířecí instinkt, touha po mladém a pěkném těle… touha po slasti, po sexu… Vzrušení, které z něj sálalo, bylo téměř hmatatelné a Shiku měl pocit, jako by to jeho vlastní stoupalo už kvůli tomu pohledu… děsilo ho to, zároveň ho ty oči šíleně fascinovaly a…

Ruka na jeho mužství se pohybovala intenzivněji, rychleji a i divočeji, chlapci se točila hlava a nevěděl, co má dělat, nohy ho neposlouchaly, jediné, co zvládl, bylo držet je od sebe – aby tomu druhému nepřekážely v práci… Svět se ztrácel kamsi do neznáma, ale jednu věc viděl stále stejně jasně – obličej svého trýznitele a jeho oči, které se mu zabodávaly do duše.

Věděl, že už to dlouho nevydrží, že dlouho nemůže oddalovat ten okamžik, nadával si za slabou vůli, nemohl dýchal a po celém těle mu stékal ledový pot, pouta se mu zařezávala do kůže a to bolelo… Ta bolest ale nebyla nic v porovnání s tím…

Ne! prolétlo mu hlavou, když dosáhl vrcholu, prohnul se v křeči a cítil tu tekutinu, která to definitivně prozradila. Zavřel oči a trochu proti své vůli si vychutnával ten pocit, který prostě BYL slastný, ať si sám sobě nalhával cokoliv….

Letmo pohlédl na Tuoyu, ale ihned zase odvrátil zrak. Tuoya si totiž jazykem čistil tu odpovědnou ruku a vychutnával si to, jako by okoušel božský nektar. Shikovi se lehce stáhl žaludek a pomohl mu tak potlačit sen a vrátit se do reality…

„Tak co?“ ozval se Tuoya. „Bylo to tak hrozný?“

„Dej mi pokoj,“ vysoukal ze sebe Shiku. Hrozně rád by se schoval pod peřinu a otočil na bok, ale nešlo to… Byl stále uvězněn pod ním… Nadechl se. „Tak už bys mě mohl pustit, ne?“

Tuoya se zatvářil zmateně. „Proč? Teprve jsme začali.“

Jedním prudkým pohybem z něj strhl deku a tak tam ležel, jak ho Pán Bůh stvořil… Zrudl ještě víc – pokud to vůbec bylo možné – a snažil se nebrat na vědomí fakt, že si ho Tuoya začal detailně prohlížet…

Bylo to… Shiku se styděl… styděl se za svoje vlastní tělo, které bylo plné jizev a škrábanců, které se nikdy pořádně nezahojily a kterým vévodila jedna obrovská spálenina, která se táhla od poloviny stehna téměř ke koleni – památka na chvíli, kdy se ho kluci z vesnice – v rámci hry – rozhodli hodit do ohniště. Léčilo se mu to skoro tři měsíce a jizva je léta stejně zřetelná – a asi nezmizí nikdy.

Tuoya se u spáleniny opravdu zastavil. Pohladil obrovský flek konečky prstů a upřel na chlapce téměř soucitný pohled.

„Tohle vypadá příšerně,“ prohlásil.

„Bylo to příšerný.“

„Tebe trápili hodně, viď?“ zeptal se, sehnul se a políbil to místo.

Bylo to sice hezké, ale Shiku si neodpustil poznámku: „Nevšiml jsem si, že by to bylo skončilo…“

Tuoya sebou škubl. „Nesrovnávej to tehdy a to teď, kdybych ti chtěl ublížit, vypadalo by to jinak… Pokud se však snažíš mě nějakým způsobem přesvědčit, bych tě nechal, zkus něco jiného… Tobě se totiž tohle líbí, víš…“ zasmál se. „Nebo to snad popíráš?“

Bylo to poněkud zvláštní… On tam ležel, pod chlapem jak hora, svázanej na posteli… A má přiznávat, že se mu to líbilo? To myslí vážně? Zrudnul ještě víc… Ale rozhodl se nelhat, protože vzhledem k tomu, že byl vcelku rychle… „Nepopírám. Jenže… mohl jsi to udělat jinak! Třeba se mě zeptat!“

„A šel bys dobrovolně?“ opáčil Tuoya.

„To… to nevím.“

„Tak vidíš, jsme na začátku.“

„Ale…“

„Tuoyo!“ ozvalo se z druhé části místnosti. Shiku sebou škubl. Úplně zapomněl, že tam jsou ještě Ikumi a Byu a že je pozorují… Ten, kdo se ozval, byl Ikumi. „Neprodlužuj to! Já tě s ním chci vidět! A Byu taky, viď?“

„Jo, taky,“ přikývl potichu a Tuoya se zasmál.

„Jistě, jistě, vy nedočkavci…“ Obrátil se zpátky k Shikovi. „Tak to vidíš… Nemůžeme je nechat čekat, ne?“

Což o to, on by je klidně nechal čekat… a rád… ale… Shiku polknul a po čele mu stekla kapka ledového potu, která rozhodně neměla co dočinění s teplotou místnosti… Věděl jistě, že teď k tomu dojde, že teď už ho ti tři nenechají jít… A Bůh ví, co s ním plánují dál…

Nenamáhal se s nějakým odporem, protože to nešlo… za prvý provazy. Za druhé on sám. A za třetí – ti dva v křesle. Moc velká přesila na jednoho malýho míšence. A nestál o to, aby se mu Tuoya smál – aby mu musel dokazovat, kdo je tady pánem. Stačí tím sexem. Nemusí ještě silou.

Tuoya se nad něj zase sklonil, připraven na další kolo. Chytil do dlaně chlapcovu bradu, jako by se bál, že ho nenechá. Ještě si nevšiml Shikovy kapitulace, nedával jí tolik najevo. Shiku byl sice vyděšený jako dítě ztracené v hlubokém lese, snažil se ale udržet si zdravý rozum. Nesmí tomu propadnout, protože pak…

Tuoya ho začal znovu líbat. Nejdřív pomalu, trochu povrchně, jen se ho lehce dotýkal rty. Přidal sem tam kousnutí, sem tam mu oblízl dolní ret. Chlapec se mírně třásl, stále si opakoval, že je to jen polibek… Zatím, znělo mu v hlavě. Zatím… Občas toho nechal, aby dal chlapci možnost se vydýchat. To už si docela všiml jeho spolupráce, všiml si, že se podvoluje polibkům, ačkoliv se jich sám aktivně neúčastní, cítil, že může zajít dál…

Rukou, kterou mu stále přidržoval bradu, ho jemně donutil pootevřít ústa. Pomalu mu vsunul jazyk do dutiny, začal špičkou jazyka svého dráždit ten jeho. V tu chvíli jako by Shiku dostal do těla další elektrický impuls, další šok, další příval vzrušení… Jazyk zacházel hloub, zkoumal a hladil a Shiku cítil, jak mu buší srdce… Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch… Nikdy nevěřil tomu, že pouhé líbání může být tak… vzrušující… Když to teď ale dělal… Divoce a jemně zároveň…

Ruka z jeho brady se pomalu přesouvala níže. Jemný dotyk konečků prstů… jako by ho hladil jemnou látkou… Po krku dolů… na klíční kost… k bradavce… Tam se zastavil. Jemně bradavku prstem obkroužil. Když zareagovala, jak předpokládal, přestal líbat chlapce, který byl úplně bez dechu, který zapomněl, že chtěl zůstat nad věcí…

Pousmál se. „Vypadáš úžasně roztomile, broučku,“ řekl.

Trochu jako by vrněl. Sklonil se nad jeho bradavkou a jemně jí olízl. Shiku sebou lehce škubl. Ale to už nebyla žádná novinka. Protože věděl, že jeho tělo už je v absolutní moci dospělého trýznitele.

Stejně jako před chvílí ústa, nyní byly objektem jeho zájmu bradavky. Opatrně je lízal, cumlal a lehce sál… Když si jazyk hrál s jednou, prsty zpracovávaly tu druhou. Shiku měl ruce napnuté a lehce sebou mlátil… Ale ne za touhou osvobodit se, spíš uvolnit to napětí, stejně jako srdce mu tepalo i to dole mezi nohama a nevěděl… jak dlouho ještě… Tuoya totiž nevypadal, že by chtěl brzy skončit… Vůbec tak nevypadal…

„Myslím, že dětského hraní už bylo dost, co myslíš?“ zeptal se ho podivně zastřeným hlasem a Shiku musel obdivovat jeho vůli… Už tak dlouho cítil, že to vlk chce… Shiku už chápal, jaké to je… být takhle vyburcovaný… a sám nemoct s tím nic udělat…

Přesný význam jeho slov pochopil Shiku ihned. Tuoya se sklonil nad jeho rozkrokem. Políbil vnitřní stranu jednoho stehna… pak druhého… jazykem se dostal výš, k podbřišku – ale přesně jednomu místu se zvládl vyhnout. Shiku se kousal do rtu a snažil se být zticha… Tuoya mu chvíli líbal podbřišek, pak ho to ale přestalo bavit… Sklouzl níž. Špičkou jazyka pomalu přejel po celé délce chlapcova přirození… teď už Shiku skousával zuby a v tu chvíli litoval, že mu Tuoya vzal ten roubík… nestačilo to – nedokázal v sobe zadržel prudký výdech, nedokázal už v sobě dusit vzdychy, které měly frekvenci Tuoyových pohybů…

Teď už si tak moc nehrál. Shiku tušil, že jeho sebekontrola je pomalu u konce, ale nechtěl chlapci ublížit… Přesto už tak hravý nebyl… Bral si ho ústy nekompromisně a rázně, žádné hry, žádné slitování – sem a tam, žádné zbytečné pohyby, věděl, jak přitlačit, jak nasát, jak to udělat, aby to bylo rychlé – rychlé, intenzivní, ale ne brutální.

Když byl podruhé, myslel, že umírá. Točila se mu hlava a srdce bilo jak splašené. Když se mu rozjasnilo vidění, trochu znejistěl. Ikumi a Byu už nebyli na křesle, nyní seděli na masivní židli, která stála u postele. Shiku si uvědomil, že to celé viděli úplně zblízka. Než se Tuoya zase pustil do práce, proletěla mu hlavou otázka, jestli jsou to opravdu jen a pouze diváci…

Tuoya dal Shikovi na vydechnutí jen opravdu krátkou chvíli… Cítil to znovu. Horký dech nad svým mužstvím, teď jazyk, obkroužil špičku, zuby, neskousl… pomalu mizí v jeho ústech… Napínal se tak, že ruce skoro ani necítil… nohama šoupal po posteli… prsty na nohou má křečovitě sevřené… Dýchá povrchně, opět svůj dech synchronizuje s Tuoyovými pohyby… Proč? Nachytal se, že si to užívá. Že na nic nemyslí. Že se vznáší. A že je mu úplně jedno, že ti dva tam sedí u postele a dívají se…

Dívají?

Napětí, kterým měl spoutané ruce, náhle povolilo… Měl je dál svázané u sebe, nikoliv však k pelesti postele… V jednu chvíli se chtěl radovat, ale to ho brzy přešlo.

Tuoya ukončil svou činnost. Shiku dál vzrušeně dýchal, stále ještě nebyl úplně v realitě a než se stačil vzpamatovat a uvědomit si to, byl prudce přetočen na břicho.

„Eh?“ vyjekl jenom, nic jiného ze sebe nedostal.

„Neboj se,“ zašeptal mu Tuoya do ucha. „Nechci ti ublížit… Neublížím ti… Budu na tebe hodný… moc hodný…“

Shiku byl ještě lehce omámený, nic mu nedocházelo – až po chvíli, kdy kousek od sebe uslyšel dutý zvuk, který poznal a který mu na klidu nepřidal… Ikumi právě otevřel nějakou láhev. Polkl a opět se dostavila kapka ledového potu… Byla to láhev s olejem.

„Ne!“ vyjekl. Původní vzrušení bylo spláchnuto ledovou sprchou děsivé reality a nahradil ho strach. Strach z bolesti. Padl na břicho, vzápětí se zoufale vymrštil a pokusil se uprchnout. Zapomněl na všechno – na Tuoyovu jemnost, na to, jak byl pozorný, zapomněl na všechno – chtěl jen jedno. Utéct. Ale byli tři. Tak se mu to překvapivě nepodařilo.

A na posteli ho teď přidržovaly dva páry rukou… Byu mu držel ruce a Ikumi mu přidržoval pánev. Tuoya… Shiku mohl hádat podle zvuků… ale určitě někam lil ten olej… určitě…

Velké ruce mu téměř násilím rozevřely v křeči ztuhlé nohy. Ikumi ho lehce nadzvedl, takže skoro klečel… Jedna Tuoyova ruka mířila k penisu… Teď to nebylo nasucho, pocity by byly opět trochu příjemnější, kdyby… Věděl, co bude dál. A bál se toho. Hrozně. Tuoyovu ruku téměř nevnímal, jak se třásl… A už vůbec neupoutala jeho pozornost snaha Ikumiho a Byua ho aspoň trochu uvolnit… Ikumi ho hladil, kam dosáhl – Byu ho lehce líbal na krk… nic nepomáhalo. Třásl se jako osika. A snažil se vymanit z jejich sevření. A rozhodně se neuvolnil… spíš byl stažený…

„Je legrační,“ pípl najednou Byu, když zkoumal Shikův obličej. Bylo to po nějaké chvíli… „Bude to asi na dlouho… Co, Tuoyo?“

„Hm, asi jo,“ přikývl ten. „Já ho nechápu… On snad chce, aby ho to bolelo…“

Shiku se poplašeně zarazil a přestal sebou škubat. O čem to mluví? Legrační? Na dlouho? Že chce, aby ho to bolelo? Nene! To přece není pravda… On nechce, aby ho to bolelo! On to nechce vůbec!

Chvíli klidu Tuoya plně využil. Než se stačil chlapec znovu bránit, roztáhl mu pořádně nohy, strčil do něj olejem politý prst a přes odpor se začal pohybovat.

„Ne!“ vykřikl a z koutků se mu vyvalily slzy. Stekly po tvářích a skáply na polštář, do kterého dusil vzlyky. Bolelo to. Hrozně. Bolelo to a pálilo a Shiku v ten moment zoufale toužil po nějaké záchraně – chtěl se okamžitě probudit u sebe v pokoji, zjistit, že je to jen noční můra a oddychnout si, že Tuoya by přece nikdy… nikdy… NIKDY…

V okamžiku, kdy začal fňukat, téměř až brečet, prsty zastavily svou činnost. Možná… možná si Tuoya uvědomil, že to není správně… možná ho nechá… možná.

Tuoya vzdychl, prsty vytáhl a utřel si je do prostěradla. Pak vylezl dál na posteli, opřel se o zeď, se kterou jedna strana postele sousedila a stáhl si bezvládného Shika zády na sebe.

Shiku tam tedy ležel… Ležel jako hromádka neštěstí, prudce oddychoval a lehce se třásl… Tuoya ještě někde vykouzlil lehkou deku a překryl je s ní. Oči měl zavřené, tak jen cítil, že mu Tuoya jemně sundává z rukou i zbytek provazů. Bylo mu to ale už jedno. Chtěl umřít. Ponížili ho. Způsobili mu bolest. A teď? Co chtějí dělat teď?

„Zřejmě si říkáš, co že jsem se zastavil,“ ozval se Tuoya. „Nemysli si, že bych upustil od svého plánu – dnes se s tebou prostě vyspím. Záleží na tobě, jestli to pro tebe bude příjemné nebo ne… Ale dávám přednost té první variantě… Cítím se pak mizerně, když pode mnou někdo brečí, víš… Proč se taky trochu nesnažíš? Čeho se bojíš? Bolesti?“

„Taky,“ vydechl Shiku. „A tebe…“ dodal, ale stejně se k němu přitulil, když ho Tuoya objal pažemi.

Shiku se v sobě nevyznal. Teď, když přestal, připadalo mu, že… že mu to chybí, ačkoliv to bylo bolestivé. Proč? Touží znovu po… po tamtom pocitu? Ale bolelo to! Bolelo…

Shiku pomalu otevřel oči a lekl se – před ním klečel Ikumi. Nic nedělal, jen se na Shika díval, jako by o něčem přemýšlel. Pak náhle, jako by ho osvítil duch svatý, se vymrštil, popadl Byua za ruku, stáhl ho za sebou na postel – naštěstí byla dost velká a když si lehli, začali se vášnivě líbat.

Shiku oči raději znovu zavřel a odvrátil hlavu. Tuoya mu zašeptal do ucha: „Jen se dívej… dívej se a pak mi řekni, jestli je to opravdu tak příšerný…“

Opatrně oči otevřel. Pozoroval, jak se ti dva pomalu líbají, hladí a tisknou k sobě. Stále se líbali, divoce, vášnivě… zajížděli si vzájemně do rozkroku, dívali se jeden do druhému do očí a ani se moc nesnažili tlumit v sobě vzdechy ukazující, jak moc je jim to příjemné… Shiku byl rudý až někde, styděl se za ně, jak můžou, když tu je i někdo jiný? Jak se můžou milovat, když ví, že je někdo pozoruje?

Shiku si ihned v mysli odpověděl – je to stejné, jako když na ně zapomněl on sám. Ty pocity vytěsní z hlavy úplně všechno, musí to prožívat velmi intenzivně, protože jinak by…

Zvědavost ovládla stud a pak, když se Byu sám od sebe otočil, aby svému milenci uvolnil přístup, Tuoya přesunul svou ruku do Shikova rozkroku… Míchalo se v něm velké množství pocitů… jedno ale věděl. Strach pomalu ustupoval a nahrazovalo ho vzrušení… Byl sám ze sebe zmatený, jedno ale věděl – nebude se bránit.

„Přijde ti to strašný?“ zeptal se, líbaje ho na krk. Shiku dýchal rychle, protože ta ruka… „Dal bys asi taky přednost možnosti a, že jo?“

Nečekal na odpověď a opatrně položil malého chlapce na záda. Shiku se pokusil lehnout si nějak pohodlně a když se mu Tuoya zase začal věnovat svými ústy, sevřel prostěradlo pěstmi, protože… protože… ten pocit byl na něj moc silnej…

Když už si myslel, že to nezvládne, Tuoya ustal ve své činnosti a znovu sáhl po láhvi z olejem. Namočil si prsty a Shiku to vzal jako povel a pomalu se otočil na břicho.

„Musíš se uvolnit,“ řekl Tuoya a pomohl mu do pokleku. „Uvolni se a bude to v pořádku.“

Tomu se to snadno řekne, pomyslel si Shiku unaveně. On by rád. Problém byl v tom, že čím víc se o to snažil, tím víc byl staženější a v křeči.

„Asi nemám jinou možnost,“ zašeptal Tuoya po několika neúspěšných pokusech a hlasem, u kterého Shiku nepochyboval o upřímnosti dodal: „Promiň.“

A bylo to.

Shiku vyjekl, už ne tolik bolestí, jako překvapením. Nejdřív to bylo trochu nepříjemné, ale překvapivě rychle si zvykl. Pomalu se celým jeho tělem začínal rozlévat v příjemné teplo, později vzrušení. Točila se mu hlava a nemohl dýchat a po chvíli si překvapeně uvědomil, že se pohybuje proti němu…

„Dobrý?“ zeptal se Tuoya. Shiku se zmohl na pouhé přikývnutí. „To je dobře… Protože já tě totiž chci…“

Bolelo to. V ten první okamžik vniknutí měl Shiku pocit, že umírá… A hlavou mu probleskla myšlenka, jestli ta celá šaráda s tím „udělám ti dobře“ nebyla zbytečná. Tuoya to tušil, dal malému chlapci čas, aby si zvykl, vnikal pomalu, opatrně, s něhou.

Shiku zatínal ruce do prostěradla a snažil se to vydržet. Zhluboka dýchal a poslouchal Tuoyu, který mu šeptal slova útěchy. Neměly moc valného smyslu, bylo vidět, že Tuoya je už myšlenkama někde úplně jinde…

Bolest přešla rychle a nahradil jí nový pocit… Shiku si myslel, že už víc zažít nemůže, ale to se mýlil. Teď už nemohl ani dýchat. Vznášel se v oblacích, aby se o vteřinu později pálil v plamenech, odpovídal na Tuoyovy pohyby a vycházel jim vstříc… Bylo to mnohem silnější, než co dosud zažil a celé to podtrhával fakt, že nyní byl s Tuoyou spojen tělem… i duší.

Přišlo to na něj rychle a nečekaně.

Nechal se tím pocitem zcela pohltit, nechal se býti kocábkou ploucí v bouři, kterou její kapitán sice poslal na moře, ale nenechá jí ztroskotat…

Tuoya byl téměř ihned po něm a padl bezvládně na postel. Shiku si s pocitem zadostiučinění dovolil se usmát… Aspoň  že mu to taky dalo řádně zabrat…

Shiku zhluboka dýchal, uklidňoval hormony a snažil se přemýšlet. Jak se má chovat teď? A co Tuoya očekává od něj? Bude s ním chtít… spát pravidelně? Co když Shiku nebude chtít? Zase se zopakuje tohle?

Ale stejně… napadlo ho něco, co by si ještě před pár dny ani nepřipustil… že se mu to líbilo. A že kdyby ze začátku nebyl takový pako, možná si mohl ušetřit dost stresu… a bolesti.

Když otevřel oči, trochu se lekl – přímo vedle něj leželi na boku Ikumimu a Byu, oba už odpočatí, lokty si podepírali hlavu a s téměř až zasněným výrazem je pozorovali…

„No vidíš, že to šlo,“ řekl Byu a lehce Shiku pohladil po tváři.

Tuoya se pomalu převrátil na záda a na chvíli si s Shikem pohlédli do očí. Shiku měl pocit, že by měl něco říct… Nezmohl se ale ani na slovo. Nakonec to vyřešil lehkým polibkem, který Tuoyovi přistál na tváři. Ten se usmál, ale nijak to nekomentoval… Z toho pohledu Shiku vyčetl vše…

„Dal bych si koupel,“ prohodil Tuoya a protáhl se.

„Zařízeno,“ ušklíbl se Ikumi. „Myslím, že v tuhle chvíli už Wyun připravuje káď plnou horký vody… Dalo ale šílenou práci jí překecat…“

Tuoya se zasmál. „Jsi šikovnej…“ Pak se otočil k Shikovi. „Půjdeš s náma?“

Shiku už neměl o čem přemýšlet. „Jo, klidně…“

***

Tuoya pak Shika dovedl ke dveřím pokoje. Byl umytý a stále ještě trochu unavený, ale jinak vcelku v pořádku… Trochu mu dělala problém chůze, ale to se snad do zítra srovná… Tuoya mu už slíbil, že ho nechá do poledne vyspat a vezme to za něj.

Když se zastavili před dveřma, Tuoya ho ještě jednou lehce políbil. „Od teď budeš sloužit přímo Rugovi, štěně… Nevím, co po tobě bude všechno chtít, tak se měj na pozoru… jo a kdybys měl někdy zájem… o trochu té… tělesnosti…“ ještě jednou ho políbil, „stačí říct. „Tak dobrou noc, štěně…“

Shiku se za ním chvíli díval a když zmizel za roh, vzdychl a otevřel dveře svého pokoje. Hned padl do postele. Docela by ho zajímala jedna věc… co z tohohle vznikne… Budou milenci? Je to možný…

Ale co, tohle řešit nebude… Tuoyovy nabídky asi někdy využije, ale momentálně musí myslet na něco jiného…