Shonen-ai

SHIKU – Side Story 2

Neexistuje lepší pocit, než probudit se ráno vedle svého spícího milence – a ještě lépe po dobrém sexu. To vím už dlouho. Respektive tak tři roky, zhruba tu dobu, co spím s Rugou. Člověk se cítí tak nějak unaveně odpočatý. A když Ruga spí, je to jeden z mála okamžiků, kdy nemá na obličeji nasazenou tu kyselou masku, se kterou ho zná většina domu a která je jedním z mnoha důvodů, proč ho ostatní v domě nenávidí. I když popravdě řečeno, já jsem nebýval jiný.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera.

***

Do domu jsem přišel zhruba před patnácti lety. Moje matka byla chudá venkovanka, obyčejný člověk. Byla docela hezká, ale obyčejná, nebylo na ní, z pohledu ostatních, nic moc pozoruhodného - malá, záda shrbená pod tíhou života, vlasy barvy myší hnědi svázané do copu a nevýrazné hnědé oči. Byla ale nesmírně milá a hodná a pomohla ostatním, kdykoliv mohla. Nevím přesně, jak se seznámila s mým otcem, vlkem jménem Ryon, možná, že se potkali někde na trhu, co já vím… Matka o něm po jeho smrti moc nemluvila a já byl moc malý na to, abych si na něj pořádně pamatoval. Dokonce ani nevím, jak zemřel. Vím, je to docela k zoufání. Ale kdykoliv jsem se zeptal, v očích matky se objevil nekonečný smutek, zavrtěla hlavou, řekla něco jako „teď ne“ a uzavřela se do své snové ulity vzpomínek. Se mnou se o ně ale podělit nechtěla.

Dokud byl otec naživu, vesničané nás nechávali na pokoji. Pak se to ale rapidně zhoršilo. Jako vlčí míšenec jsem to měl těžké a žena, která mě porodila, jakbysmet. Šikana a slovní narážky byly na denním pořádku, ale i když nám nikdo nikdy doopravdy o život neusiloval, ten tlak byl šílený. Zeptal jsem se matky, proč prostě neodejdeme jinam.

„Kam jinam? Sloužit do nějakého domu? Kdo by vzal matku s vlčím dítětem? Za co bysme cestovali? Nemáme skoro žádné peníze. Budeme to tu muset přežít, Shiku. Možná, že až budeš dospělý, jednou odtud sám utečeš. A já tě vinit nebudu.“

Ta odpověď se mi nelíbila. Matku bych nikdy neopustil. Miloval jsem jí nade vše.

No, i když jsem říkal, že nám nikdo o život neusiloval, jednou mi o něj docela šlo. To když to jednou kluci z vesnice trochu přehnali. Moc si na to už nevzpomínám, ale vím, že mě kluci shodili do ohniště a pak mě ještě přivázali ke stromu, abych prý zhebnul. Našla mě jedna kořenářka z vesnice, která proti mně – snad jako jediná – nic neměla. Odřízla mě, zanesla domů, udělala pro mě, co bylo v jejích silách a pak zavolala svou dlouholetou přítelkyni, léčitelku Aisilu, která vždy přišla, když se vyskytlo něco, s čím si kořenářka nevěděla rady.

S tetou Aisilu, jak mi dovolila jí říkat, jsem se znal, kam mi paměť sahala. Možná dokonce znala i mého otce, snad proto mně a matce pomáhala. To ona nám umožnila odejít z té chatrče, za což jsem jí byl a navždy budu neskutečně vděčný.

Rána ani nachlazení se mi moc léčit nechtěly. Jsem sice napůl vlk, takže mám lepší regenerační schopnosti než lidé, ale byl jsem trochu podvyživený a ta studená chatrč asi také nebyla moc vhodné místo pro léčbu. Jednoho dne se teta Aisilu prostě rozhodla, vzala mě do náruče a i přes mírné matčiny protesty mě odvedla.

V tom domě to bylo ze začátku hodně zvláštní, spousta nových a neznámých věcí na mě číhala z každého rohu a já se musel hodně rychle přizpůsobit. Bylo mi tehdy už dvanáct, ale byl jsem tak malý a hubený, že mi každý hádal sotva deset. I když, co si budeme nalhávat, i ve svých dvanácti letech jsem víc životních zkušeností, než deset mých mnohých vrstevníků dohromady…

Nejdřív jsem se nějakou dobu léčil a nevycházel z pokoje. Teta Aisilu za mnou chodila a dělala mi společnost a dokonce se snažila naučit mě číst a psát, že se prý může stát, že bych mohl dostat v domě nějakou funkci a čtení a psaní by byly pouze k dobru. Když jsem se ale úplně uzdravil, nemohl jsem se dál schovávat. Musel jsem ven a odpracovat si to, že nás Lord Lyzen milostivě nechal v domě.

Nejdřív jsem se pouze držel u mámy a pomáhal jí. Učil jsem se rychle a byl jsem velice přizpůsobivý. Po pár měsících už jsem byl schopen pracovat samostatně. Měli jsme na sebe s matkou mnohem víc času než kdy dřív a práce nás bavila. A hlavně, dům byl plný vlků a míšenců, takže se na nás nikdo nedíval spatra a všichni nás považovali za sobě rovné. Byl nový a příjemný pocit mít přátele a ještě lepší bylo usínat bez strachu, že nám někdo v noci podpálí dům.

Myslel jsem si, že je náš život dokonalost sama a lepší to být nemůže, ale můj svět se už po roce zhroutil. Máma jednou upadla a už se nezvedla. Teta Aisilu mi pak se smutkem v srdci oznámila, že už byla nemocná dlouho, jen nechtěla, abych o tom vědě. Nemoc jí sžírala plíce, ale zemřela, když se jí najednou zastavilo srdce. Dlouho jsem si pak vyčítal, že jsem si ničeho nevšiml. Ale matka byla velice dobrá v utajování důležitých a smutných věcí – měla dost let praxe.

Svět se mi zhroutil, jako se hroutí domeček z karet. Půl roku jsem nebyl schopný nic dělat. V domě se mnou soucítili, věděli, jaký jsme měli život a jak moc pro mě matka znamenala. Tehdy jsem se poprvé pořádně seznámil s Tuoyou. Byl to čistokrevný vlk, vypadal asi na třicet, i když mu asi ve skutečnosti bylo mnohem víc, byl veselý, charismatický a se zajímavým uhrančivým pohledem, kterého jsem se ale bál, když jsem do toho domu přišel, moc jsem se k němu přibližovat nechtěl. To se ale po matčině smrti změnilo. Poskytl mi jednak podporu psychickou a také za mě vzal většinu mé práce a nic za to nechtěl. Mělo mi to asi už tehdy být divné, v té době už jsem měl velice jasno v tom, jak to mezi vlky chodí, ale možná jsem si myslel, že mně se to netýká, nebo že nejsem tak hezkej, abych za to některýmu vlkovi vůbec stál. To jsem ale netušil, že to všechno mělo jen jediný důvod – Tuoya si mě, jak se mi později se smíchem přiznal, rezervoval hned ten den, co jsem poprvé opustil pokoj, neboť to bylo poprvé, co ke mně někoho pustili. Rezervace byla v platnosti dlouho, protože Tuoya nechává kluky do třinácti let být. Pak mi ale zemřela máma, tak mě prý nechtěl víc… jak že to bylo to slovo…? No ano, nechtěl mě víc stresovat. A pak, když jsem se přes to dostal, to byla jen otázka času…

A že to uteklo docela rychle.

Od dětství jsem byl schopný dobře pracovat – dobře, rychle a tvrdě. Bez práce nejsou koláče, to u nás platilo doslova – když jsme s mámou přes léto nedřeli do krve, nebylo v zimě co jíst. Tak to bylo. Občas nám to ještě zhoršili záškodníci z vesnice, když nám podupali záhonky… No, stávalo se, a co bylo, to už se nevrátí. Byla to docela dobrá lekce do života.

No, jak jsem řekl, pracovat jsem uměl a pracoval jsem i rád – protože to byla práce, za kterou jsem měl kde žít a co jíst a dokonce i peníze – byl to pro mě velice luxusní život. Dokud byla se mnou máma, pomáhal jsem s úklidem jí. Za prvé jsem byl moc vystrašený, abych se jen tak sám procházel domem a nedokázal se od ní odpoutat. Teď nechápu proč – lidé byli hodní a chápaví, úplný opak toho, co jsem znal, ale možná, že jsem podvědomě cítil, že mi nějaké nebezpečí hrozí. No a za druhé – ani máma mě moc pouštět nechtěla – možná z toho samého důvodu.

I když jsme většinou byli v prvním patře, nahoru jsem se také občas dostal – když třeba máma musela vystřídat někoho, kdo měl volno nebo třeba onemocněl. Tak jsem postupně potkal všechny členy rodiny a i toho Lorda Lyzena, který byl hlavní důvod toho, proč máma na toto místo původně nechtěla. Ale Lord Lyzen o mě – díky bohu – nejevil sebemenší zájem, měl toho pána Rikusona, který za ním všude lezl jako pejsek.

Po smrti matky už jsem neměl jinou možnost než pracovat samostatně. Lidé si mé ochoty k práci všimli brzy a hodně brzy jsem začal dostávat ty lepší úkoly, jako bylo uklízení místností v patře vládnoucí vrstvy – jako odměnu za snahu. Byly to hodně všední a pořád dokola se opakující dny, ale mně to vyhovovalo…  Jak jsem již říkal – byl jsem v suchu, zabezpečen a čím víc jsem měl práce, tím méně mě to nutilo vzpomínat na matku.

Mé první setkání s Rugou bylo pro mě fiasko… Měl v pokoji příšerný nepořádek a k tomu mě pozorovat při úklidu a dělal nemístné poznámky. Viděli jsme se zhruba jen půl hodiny a absolutně nechápu, proč si tehdy za osobního sluhu zvolil právě mě… a až půl roku po našem prvním setkání. Vážně netuším. Alespoň že mi to Tuoya řekl trochu dopředu…

No, Tuoya… Taky velká kapitola. On a jeho slavné zasvěcení mé osoby do věcí milostných. No jistě, když ho teď už pořádně znám, je mi jasný, proč mě chtěl. Kluk bez jakýchkoliv znalostí čí schopností se dá moc dobře tvarovat a učit. Je pravda, že náš první sex připomínal spíš znásilnění… Ale co jsem pak v pozdějších letech pozoroval, bylo to docela běžné. Hlavně u sirotků. Mámy si své ratolesti ještě tak nějak zvládly uhlídat. No, ale pokud nějaký určitý vlk projevil zájem a lehce mamince vysvětlil, že lepší toto než násilné surové znásilnění někde v tmavých částech domu, daly si většinou říct a moc neprotestovaly… Sirotci… ti neměli na výběr. Jako já. Prostě – kdo dřív přišel, ten sklízel. Je to drsný, ale je to realita. Uzavřená společnost, do které ani Lord Lyzen ani Lady Karura nosy nestrkají, protože vědí, že je to mnohem lepší než se prodávat někde ve městě na ulici za pár penízků.

Tuoya byl každopádně pozorný milenec. Naučil mě snad úplně všechno. Po počátečním strachu a obavách, když už jsem si na něj zvykl, přišla opatrná zvídavost. Tuoya mě nikdy do ničeho nenutil, ale když jsem projevil zájem, nechal mě dělat… no, dělat si s ním, co jsem chtěl. Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct, když jsem s ním začal spát. No a přesně v té době jsem začal dělat pod Rugou.

***

Když na to teď vzpomínám zpětně, docela se u toho bavím. Tehdy mi to ale přišlo jako šílené peklo a trest za něco, co jsem si nezasloužil. Rugovi bylo asi deset a byl to neskutečný fracek. Zacházel se mnou strašně a se svým pokojem taky. Pořád bylo co uklízet, jak jsem něco dodělal, mohl jsem začít jinde a tak dokola. Pořád mě pro něco posílal, pořád měl pro mě nějaké „speciální úkoly“ jako třeba koupel v jednu odpoledne, vycházku v pět ráno a tak. A neustále buzeroval, neustále se mu něco nelíbilo. Mohl jsem dělat, co jsem chtěl, ale on byl vzteklejší a vzteklejší. Asi ve třinácti se s ním něco stalo. Začal být vůči svému okolí ostražitější. Svůj vztek držel v sobě. Nevím, co se stalo, ale zaslechl jsem zvěsti, že mu královna Sorken oznámila, že pokud se nezklidní, tak za ní pojede do hlavního města na prázdniny. Přestal být tak vzteklý. Ale vztek vystřídala jedovatost.

Stal se z něj tichý a zamračený vlk, který s nikým nemluvil, nikomu s ničím nepomohl a jen si získával čím dál tím větší antipatie z celého domu. A nemusel by. Byl to pohledný a velice inteligentní kluk, i když to na sobě nedával moc znát. Měl svého učitele, občas jsem byl i při lekcích, a ačkoliv se k panu učiteli chovat strašně, psal si většinu toho, co říkal a na lekce chodil připravený – a přemluvil ho, aby všem tvrdil, že mu to nejde, aby si o něm mysleli, že je jen vzteklý tupohlavec. Dodnes nechápu proč.

No snažil se být takový a já ho takového i viděl. Nesnášel jsem ho, skoro nenáviděl. Byl to jen malý namyšlený třináctiletý spratek, který měl od narození všechno, na co si mohl vzpomenout. Žil si jak v bavlnce, nikdy se o nic nemusel starat a nikdy mu nebylo nijak moc ublíženo… při výprascích od rodičů neteče krev a netrhají se uši.  V jeho letech já měl za sebou tolik věcí, že je ani nespočítám. A on o světě nevěděl nic. Rozmazlený harant.

I když už mi bylo 17 let a byl jsem už svým způsobem mladý muž, tedy už moc starý pro Tuoyu, stále jsem s ním občas spával. On obvykle ztratil zájem o kluka, kterého už všechno naučil, ale se mnou to bylo nějak jiný. Když jsem chtěl, tak se mnou šel. A abych řekl pravdu, nikoho jinýho jsem si k sobě nikdy nepustil.

Stalo se to v létě. Byl příjemný večer a voda v řece byla relativně teplá, tak jsem tam Tuoyu vytáhl… na jedno dvě čísla, podle nálady. Byli jsme tam přes dvě hodiny a byl docela zázrak, že ani jeden z nás nenastydl. Za ta léta se z nás stali přátelé… Možná i víc než to. Nebyla to láska. Nemiloval jsem ho a on nemiloval mě. Ale to pouto bylo silné.

Když jsem se potom vydal k Rugovi před tím, než šel spát, oznámil mi, že od příštího týdně spím v ložnici, co je vedle jeho pokojů, která je původně pro osobní sluhy zamýšlená. Zuřil jsem. Do té doby jsem spal pořád v tom samém kamrlíku a líbilo se mi tam. A mám se „přestěhovat“? A přímo k němu? To jako vážně? Vůbec jsem netušil, co tím Ruga zamýšlí, ale uposlechl jsem ho. Kdyby ne, nastaly by problémy.

Tím pádem pro mě bylo čím dál tím obtížnější setkávat se s Tuoyou, protože jsem neměl záminku chodit dolů k sobě do pokoje… a v čase, kdy jdu dolů do kuchyně a musím být brzy zpět, se toho moc nestihne. Pravda, byly tam dveře přímo na chodbu, že jsem nemusel přes jeho pokoj, ale co kdyby mě sháněl – třeba uprostřed noci jako už párkrát ano, že – a já tam nebyl? Bylo mi řečeno, že osobní sluha je zaměstnání na 24 hodin denně. A já práci nikdy neflákal.

***

 Klíčový zlom se stal asi čtvrt roku poté, co jsem se „přestěhoval“ vedle Rugova pokoje. Odjakživa jsem míval lehké spaní. I po těch letech v domě mě to nepustilo. Proto mě ten zvuk otevírajících se dveří vzbudil. Chvíli jsem si myslel, že je to Tuoya, že to on takhle riskuje, ale včas jsem si uvědomil, že ten zvuk nejde od dveří z chodby, nýbrž od dveří z Rugova pokoje.

Co ten spratek chce?

Ležel jsem na boku, čelem ke stěně, takže nevěděl, že jsem vzhůru. Slyšel jsem, že přešel k posteli. Chvíli asi stál. Pak šel ke stolu a sedl si na židli, co tam stála. A seděl. Tak půl hodiny určitě. Pak zase odešel. Ležel jsem pak dlouho na zádech s očima upřenýma ke stropu a přemýšlel jsem, co to ksakru mělo znamenat.

Následující den se choval jako obvykle. Nic se nezměnilo. Ale začal chodit do pokoje vcelku pravidelně. Nevěděl jsem, co tím sleduje, ale nikdy jsem se neprozradil. Konfrontaci s ním jsem si chtěl nechat od cesty. Myslel jsem si, že mě jen kontroluje, zda tam opravdu jsem…

Trvalo to asi půl roku a už mě to dost štvalo. Opravdu hodně. A aby toho nebylo málo, Ruga na mě začal mluvit. Ale ne na mě. Prostě si jen ztěžoval. Pořád dokola to samý. Jak všechno kolem sebe nesnáší, jak by nejraději vypadl z baráku, jak je zhnusený tím životem tady, obklopen samýma buzerantama. A tak. Vřel jsem zevnitř. Jak si ten parchant, co má všechno, stěžuje. No a jednou pohár mé trpělivosti přetekl…

To bylo v okamžiku, kdy se začal navážet do věcí, do kterých mu absolutně nic nebylo…

***

„Kdes zase byl?“ utrhl se na mě, sotva jsem vešel do pokoje.

Zatnul jsem zuby a dvakrát se před odpovědí nadechl. „V prádelně, mladý pane. Někdo to tam odnášet musí.“

„No jen aby.“

„Prosím?“ nasadil jsem nechápavý výraz. Poslední dobou mě sledoval a hlídal čím dál tím víc.

Ruga se ušklíbl. „Vsadím se, žes byl zase s ním, co?“

„S kým myslíte?“ opáčil jsem, pokoušeje se o uctivý tón, snažil jsem se ho moc neposlouchat.

„No s tím vlkem zezdola.“

Zarazil jsem se v půlce pohybu. CO? Ale rychle jsem se vzpamatoval a pokračoval. Ne hochu, tu radost mě vykolejit ti nedopřeju.

„Nevím, o čem to mluvíte.“

Zasmál se. Ale vůbec to nebyl příjemný smích. „Nezapírej. Viděl jsem vás. V řece. Rajtovali jste jak králíci. A byli jste nechutní jak sarančata.“

Zatnul jsem zuby. Tak tohle už přehání. To už fakt přehání.

„Teda jako vím, co se tu v domě děje, nejsem pitomec, abych věřil, že děti rostou na stromech… Ale dva chlapi… to je dost nechutný, nemyslíš? Z toho nic není. Ani nechápu, co na tom může být.“

To by ses divil, fracku, chce se mi odpovědět, ale mlčím. Ruga si našel novou zábavu. Fakt super. Nevím, jak dlouho to tu ještě vydržím. Nejspíš už zítra zažádám o slyšení u některého z rodičů a požádám je, abych se mohl vrátit dolů. Tohle už nejde.

„A zrovna o tobě bych si to nepomyslel, Shiku. Tys mi přišel vždycky tak… no, normální. Ne jako ti uchyláci, co se na sebe pořád lepí.“

Klid, dýchej.

„To samý můj otec. Ten Rikuson za ním leze jak pejsek. Je to ostuda. Taky za tamtím takhle dolízáš, slouho?“

Jedna, dva, tři, čtyři… dýchej a počítej do deseti, určitě to zabere…

„A má matka prý taky. A to má nás tři děti! Vůbec je nezajímá, co si o tom myslíme. No není to příšerný?“

Za chvíli to budu mít poklizený… budu mít výmluvu proč odejít. Hlavně to musím rozdýchat.

„A co TVOJE matka, slouho?“

Nenavážej se do mojí mámy, ty spratku!

„Co myslíš, že by ti na tohle řekla, kdyby to věděla? Nebo to ví? Co?“

Silou vůle jsem se donutil uvolnit stisk zubů, abych vůbec mohl promluvit.

„Moje matka je čtyři roky po smrti, mladý pane.“ řekl jsem a snažil jsem se, aby se mi hlas netřásl zlobou. Bylo to opravdu těžké.

„Ach, to je mi líto… moment… počkej, vlastně ne, není. Víš co? Je mi to úplně jedno. Tisíce něčích matek jsou po smrti… Jedna dvě navíc, na tom nesejde.“

To už bylo na mě moc. Vzteky jsem se už úplně třásl. Co si to… co si to dovoluje? Tohle… to si přeci už dovolit nemůže ne? To není… etický, to bylo to slovo? Není to ani správný. Něco takového se neříká? Jak by asi reagoval, kdyby to byla jeho máma? Taky by mu to bylo jedno? Taky by to počítal jedna nebo dvě navíc?

Chtělo se mi brečet. Podíval jsem se na něj. Znuděně seděl na posteli a koukal se jinam. Vypadal jako někdo, kdo spíš mluví o počasí. Ne o takových věcech. Jak může? Jak může být tak hnusnej?

Musím odejít. Ale nohy mi vypověděly službu… Ne, tohle nechci nechat jen tak… Ale jak… co si můžu dovolit? Uhodit ho nesmím, z toho bych se nevylízal… Tak co můžu?

„No ale dobře, že už tu není,“ dodal a vůbec si nevšiml, že k němu jdu.

Ano, tak ono je to „dobře“????

„Kdyby tu byla, musela by se dívat na to, jak se taháš s chlapama. Takovej humus. Ale stejně… co to bylo za matku, že tě zrovna TAKHLE vychovala?“

Ruga se na mě po delší době podíval.

A když viděl, jak se tvářím, jeho obličej se zkřivil do zděšené grimasy.

„Co je? Něco se ti snad nelíbí?“ začal, ale už nebyl tak sebejistý. Byl jsem asi metr a půl od něj. „Jsi jen slouha. Slouhové uklízí. Proč neuklízíš?“

„Drž hubu,“ zašeptal jsem. Ale vlci mají dobré uši. Slyšel to.

„Co prosím? Co si myslíš, že si dovo-“

„ŘEKL JSEM, ABYS DRŽEL HUBU, TY SPRATKU!“ dýchal jsem ztěžka. Řekl jsem to. Už není cesty zpět. Řeknu mu, co budu moct, vezmu peníze a vypadnu. Tohle už nejde vzít zpět. „Nenavážej se do mý matky, ty parchante. Co si myslíš? V životě jsi ani nehrábnul, máš všechno, co chceš a myslíš si, že to, že ses narodil do dobré rodiny, z tebe dělá něco lepšího, než je zbytek světa? To se teda mýlíš. Už tě někdo hodil někdy do ohniště? Máš někde jizvu přes půlku stehna? Víš co to je, třeba týden nejíst, protože nemáš co? Víš co to je, každý den se bát o svůj život? A ty mi tu budeš takhle nadávat?“

Ruga byl tak zaskočený, že se nezmohl ani na slovo.

Něco jsem držel v ruce. Podíval jsem se, co to je. Kapesníky.

… Je to pěkně nechutný, nemyslíš? Nechápu, co na tom může být…

… Dobře, že už tu není…

… Co je to za matku, že tě zrovna TAKHLE vychovala?…

Přestal jsem myslet. Moje tělo se pohnulo samo od sebe. V ruce jsem kapesníky zmuchlal a chytil Rugu pod krkem.

„Tak nechutný, jo? Ti ještě ukážu, ty spratku!“

Byl jsem větší. Byl jsem silnější. Otevřel pusu, aby zavolal o pomoc, a v tom okamžiku jsem mu ty kapesníky narval dovnitř. Strachem se mu roztáhly panenky. Dobře, ty zmetku, teď uvidíš. Uvidíš, jak je to nechutný.

Nedělalo mi velký problém strčit ho na postel. Snažil se přede mnou couvat, ale dosáhl jen toho, že narazil zády o pelest postele. Ohlédl se za sebe a ta chvilka nepozornosti mi stačila. Chytl jsem ho za ruce. Pokoušel se se mnou prát a přes roubík bylo slyšet všechny možný nadávky, ale utlumeně. Neměl ani moc sílu, byl slabý jak moucha. Oproti tomu já celý život makal. Nemám takový svaly jako Tuoya, ale nejsem vůbec tak slabý, jak bych mohl vypadat.

„Takže, mladý pane, teď si vyzkoušíte, jaká ta nechutnost vlastně je.“

Obě ruce jsem mu zvedl nad hlavu a chytil jednou rukou. Druhou rukou jsem mu stáhnul kalhoty. Jak se bránil, tak to nešlo moc rychle, ale povedlo se mi to. Koleno jsem mu strčil mezi nohy a do mezery jsem se nasoukal. Pořád se bránil a z očí mu začínaly téct slzy. Ať si řve. Tohle je za ty čtyři roky utrpení, ty parchante!

„Když sebou nebudeš tak házet, tak se ti to bude možná i líbit,“ řekl jsem mu. Na chvíli se zarazil a věnoval mi jeden ze svých rádoby vražedných pohledů. Bojovnost neztratil, to je tedy pravda, ale moc platná mu nebude.

„.i..oha..zlu“ povedlo se mu zahuhlat přes roubík.

Ušklíbl jsem se. „Jaký to je, pane? Hm? Být takhle bezmocný? Myslel sis, že když jsi takhle důležitý, že si na tebe nikdy nikdo netroufne, co? Tak to máš smůlu. Nikdy není nic tak, jak si naplánuješ, víš…“

Strčil jsem mu ruku mezi nohy. Už tak vyděšené oči se mu rozšířily ještě víc.

Vím, že ještě nikoho neměl. Jsem s ním defakto pořád. A pokud ho chci potupit, udělám to takhle. Žádný facky, žádný nadávky, udělám něco, z čeho bude zhnusený sám ze sebe. Budu s ním mít sex.

Potěšilo mě, že začal reagovat téměř okamžitě. A čím víc stoupalo jeho vzrušení, tím víc se se mnou pral. Přál si utéct z toho pocitu, jako jsem si přál tehdy já. Ale já věděl, že nemám šanci. On si to ještě neuvědomil.

Moje ruka se pohybovala tvrdě a nekompromisně. Možná ho to i trochu bolelo, nemám olej. Ale soudě podle reakce toho, co jsem měl v ruce, vzrušení převládalo… A docela mě překvapila i velikost… No tedy, ve čtrnácti až takhle? Heh…

Udělala se dost rychle. Stejně jako já tehdy. Ale já byl opečováván. On ne. Na chvíli mě to trochu zarazilo. Když se udělal, tak jeho bojovnost opadla. Znám to. Člověk je pak najednou tak malátný, že se na nic nezmůže. Využil jsem toho a stáhnul si ho do lehu. Zděšeně se na mě podíval. No jo, asi si myslí, že bude on vespod… v tomto ohledu se opravdu bát nemusí, ale uklidňovat ho nehodlám.

Ruce jsem mu pořád držel, ale přitiskl jsem mu je na postel. Když jsem ho začal kouřit, tak se mi v hlavě začala ozývat Tuoyova slova a vybavoval jsem si věci, který mě učil… a nejen ty přímo související se sexem.

„Proč se mnou chceš spát, i když jsi tak unavený? Neměl by sis jít lehnout?“

„Víš, čumáčku, chci s tebou spát právě proto, že jsem unavený. Sex uvolňuje napětí, víš. Pročistí ti hlavu, když potřebuješ.“

Moje zuřivost opravdu opadávala, stejně jako Rugovo zděšení a pokusy o obranu. Proč to vlastně dělám? Mohl jsem se otočit na podpatku a odejít. MOHL jsem! Proč jsem to neudělal? Proč dělám tohle?

„Ten kluk je ztracený, čumáčku.“

„Ruga a ztracený? Jak jsi na to přišel?“

„Nevím. Ale připadá mi tak. Jako by hledal sám sebe a nemohl se najít, víš. Občas mi připadá jako ztracená ovce, která se vzdálila od stáda a nemůže ho najít. Udělala chybný krok a ten jí od zbytku odříznul. Stojí před řekou a nevidí most, po kterým by mohla přejít.“

Proč se mi takový věci vybavují právě teď? Proč?

Podíval jsem se na Rugu. Už nevypadal až tak vyděšeně. Spíš zmateně. Zariskoval jsem a vytáhl mu roubík. Nezakřičel. Vůbec nic neřekl. On měl Tuoya možná pravdu. Já sám sebe našel. Ale co Ruga? Vážně je jako ovce před řekou?

Pustil jsem mu ruce. Nechal je ležet na posteli. Má možnost utéct. Proč to neudělá? Naše pohledy se střetly. Zamrazilo mě. V tom tichu bylo náhlé vzájemné porozumění.

Co to ksakru děláme?

Proč děláme to, co děláme?

Ale… on se mě štítí. Štítí se toho, že vlci mají takový sexuální život, jaký mají. A já… já ho přeci nenávidím… Spratka…

„Víš, čumáčku, od nenávisti k lásce vede vždycky jen jeden krok.“

„Co? To mi chceš říct, že dneska někoho nenávidím a zítra ho můžu milovat? To je trochu blbost ne?“

„Myslíš? Třeba naopak to funguje. Proč by to nemohlo fungovat i takhle?“

Nenávist – láska. Láska – nenávist.

Co se to se mnou děje?

Naklonil jsem se nad ním a pořád jsme si hleděli do očí. Jako bychom oba čekali, až ten druhý něco řekne. Nevím proč, ale chytil jsem ho za ruku. Už ne abych ho udržel na posteli. Chytil jsem ho jemně, ne za zápěstí, ale vzal jsem mu prsty do dlaně.

„Možná jen hledá někoho, kdo ho zachrání.“

Prudce oddychoval. Naklonil jsem se nad ním a políbil jsem ho. Vůbec se nebránil, po chvíli se mi dokonce pokoušel polibky oplácet. Nemotorně, líbal se poprvé. Líbal jsem poprvé taky takhle? Přestal jsem ho líbat.

Řekl jsem jen: „Otevři pusu.“ A on to udělal.

Do hry se přidaly i naše jazyky a já sám jsem cítil, že se mě zmocňuje vzrušení. Před pár minutami jsem měl chuť ho zabít. Nebo aspoň zahanbit. Ponížit. A teď ho líbám, teď se těším z toho, že tu takhle jsme. Teď ho chci!

Začal jsem ho volnou rukou hladit po těle, on mě tou volnou, kterou mě nedržel, chytil kolem krku a snažil se mě přitáhnout blíž. Líbali jsme se strašně dlouho, jako by to mělo nahradit slova. Jako bychom si je vyměňovali jazyky, doteky, těly.

Když jsem přestal, podíval se na mě zmateně. Teď to už nebyl ten arogantní fracek. Už to nebyl ten Ruga, kterého jsem nenáviděl. Najednou z něj byl normální čtrnáctiletý kluk, který nevěděl, co bude dál. Nevěděl, stejně jako já nevěděl před lety. Chtěl jsem mu něco říct, ale nepřicházela slova. Místo toho jsem ho pohladil po tváři. Tohle byl Ruga, kterého ještě nikdy nikdo neviděl. Ruga, kterého teď vidím jen já. Chlapec, který neví, jestli má být vzrušený nebo vyděšený. V této situaci… ano, je skoro jako mé druhé já…

„Víš, hodně dětí je ve čtrnácti ztracených. Neví, co je čeká. Neví, co mají dělat. Kam se bude ubírat jejich život. A na nás starších je, abychom jim aspoň trochu ukázali cestu.“

Klekl jsem si nad něj. Už pochopil, kterou část svého těla na něj hodlám použít. Asi se mu trochu ulevilo.

„Shi-“ chtěl začít, ale já mu položil přes rty prst.

Zavrtěl jsem hlavou.

Teď ne, říkal můj pohled, nenič to. Pochopil.

Dosedl jsem a Ruga překvapením otevřel ústa, ze kterých vyšel sten. Když jsem se na něm začal pohybovat, díval jsem se na něj a on se díval na mě. Byl ve tváři rudý jak rak, ale pohled neodvrátil. Jak mě vidí on? Jak vidím já jeho?

Přestával jsem myslet, slast se zmocňovala celého mého těla. Hýbal jsem se pomalu, chtěl jsem si to vychutnat, chtěl jsem tuhle tvář Rugy pozorovat co nejdéle. Chtěl jsem najednou, aby byl můj. Nechtěl jsem ho dát nikomu jinýmu. Nechtěl jsem, aby se takhle díval na někoho jinýho…

Naše steny zněly pokojem, oba vzrušení, oba na pokraji šílenství. Já byl na něm, on byl ve mně. Něco, co by ani jeden z nás nikdy nečekal. Něco, co se ani nemělo stát…

Byl dřív než já. Samozřejmě, je mladej a nemá výdrž. Chytil jsem ho a jako hadrovou panenku zase posadil, opřel o pelest postele. Teď jsem ho ale podložil polštářem.

„Dej mi ruku,“ zašeptal jsem. Podal mi jí.

Nechci po něm moc? uvažoval jsem ještě, když jsem jí směroval směrem k mému vzrušení. Napoprvé… Neuteče od toho?

Vydýchával se a sledoval, kam jeho ruka míří. Trochu zděšeně vykulil oči, ale když viděl prosbu v těch mých, nějak se uklidnil. Jako by mu něco říkalo, že stejně jednou bude muset začít… Sevřel mě rukou, dost malou rukou na jeho věk a začal s ní pod vedením té mé pohybovat. Nevím, co si myslel předtím, ale teď jsem v jeho očích neviděl ani náznak znechucení, ani známku toho, že by chtěl ruku odtáhnout. Zase jsme se líbali. Až do konce. Do mého konce.

Měl to na ruce. Utřel se do prostěradla. Bez jakékoliv známky znechucení. Pak jsme se na sebe dívali a nevěděli, co dál. Vyřešil jsem to tím, že jsem zpod jeho zad vytáhl ten polštář a lehl si na něj. Přikryl jsem se peřinou a lehl si na bok… natáhl jsem ruku, peřinu v ní držel jako pobídku, jestli si ke mně lehne. Zaváhal, ale udělal to. Lehl si a přitiskl se ke mně.

Dlouho jsme jen tak leželi a poslouchali ruch zvenku. Byl konec podzimu a zahradníci klízeli popadané listí a připravovali zahradu na zimu. Leželi jsme asi hodinu, už jsem si myslel, že Ruga usnul. Pak ale promluvil a řekl něco, co od něj snad ještě nikdy nikdo neslyšel.

„Omlouvám se… Za to, co jsem řekl. Nevím, proč…“ A rozbrečel se.

Brečel jako každé malé dítě a já ho držel v náruči a hladil jsem ho po hlavě, na uších a trochu i na vlčím ocásku. Otřásal se vzlyky a já si uvědomil, že je opravdu ztracený. Ztracený ve své hře na drsňáka, ve které má nechtěnou hlavní roli.

„Taky se omlouvám… za tohle…“ řekl jsem já.

Přikývl.

„Asi jsem si to zasloužil, co?“

Zaváhal jsem. Nakolik mu můžu věřit? Nakolik s ním můžu normálně mluvit?

„Pravdu, Shiku!“ zanaléhal najednou. Už nebrečel. Vymanil se z mého obětí. „Ty… to, co jsme dělali… my… neutečeš, že ne?“

Naléhavý pohled.

„Ten kluk je ztracený, čumáčku.“

„Možná hledá někoho, kdo ho zachrání.“

„Víš, čumáčku, od nenávisti k lásce vede vždycky jen jeden krok.“

Zavrtěl jsem hlavou. Ne, z toho se nedá utéct. To prostě nejde. Tím, co se mezi námi stalo, jsme se k sobě připoutali. Viděli jsme se tak, jak jsme se vidět neměli. Už to nemůžeme popřít. Nemůžeme dělat, že se nic nestalo. A nemůžeme zapomenout.

„Neboj, budu tu pro tebe.“

Ano, budu tu pro něj. A až se zase dostane k řece, já budu jeho most.

***

 Ruga se probírá. Už je skoro načase, je ráno.

Otevřel oči a usmál se na mě. „Dobré ráno.“

„Ahoj,“ odpovím mu. Tenhle Ruga je jen můj.

Líně se protáhne a zastřihá ušima. „Tak co jakej jsem v noci byl?“

„Jako vždy perfektní,“ odpovím a myslím to smrtelně vážně… „Vzpomínal jsem,“ dodám jakoby mimochodem.

„Na co?“ zbystří se zájmem. Přede mnou se nepřetvařuje. Přede mnou je uvolněný. Přede mnou nemá tajemství. Už pár let a doufám – oba doufáme – že to tak ještě mnoho let bude.

„Na náš první sex,“ odpovím. Musím se smát.

Směje se taky. „Jo, k smrti jsi mě vyděsil, když ses na mě vrhnul.“

„Byl jsem tak naštvanej, že si to ani nedovedeš představit.“

Zvážní. „Už jsem ti to řekl mnohokrát. Ale vážně mě mrzí, co jsem ti tehdy řekl. To o tvojí mámě. Nedokázal jsem se zabrzdit.“

„Já vím. Už jsem ti to odpustil.“

„Shiku?“ řekne, nahne se nade mě a políbí mě. Už dávno jsem to já, kdo leží na zádech a nechává se hýčkat. Už dlouho ho nechávám, aby si se mnou dělal, co chce. Jsem jeho a on je můj.

„Ano?“

„Miluju tě.“

Jo, já vím ty štěně. „Já tebe taky, Rugo.“