Shonen-ai

SEDM

Bylo to jedno z dalších ranních cvičení s Rikusonem, během kterých procvičovali základy použití magie, jak to Rikuson jednou nazval. Díky tomu, že se mu Lyzen tehdy pohrabal v hlavě, mu částečně přeházel předpoklady – místo duchovní magie začínal s obrannou – ovšem Rikuson tvrdil, že i v duchovní bude jednou dobrý, až bude víc času se jí učit.

Učil se tedy různé druhy štítů, barikád a zdí – nikdy by nevěřil, že jich je tolik – rotující štíty ochraňující před mnoha střelami z různých směrů, vrstvené štíty skládající se z několika různě silných vrstev energie, štíty různých geometrických tvarů, barikády oválné, rovné, čtvercové, vyčarované ze vzduchu i jako zpevnění něčeho, s použitím sloupů přírodních a uměle vytvořených a mnoho a mnoho dalšího a Oogami měl pocit, že mu brzy praskne hlava.

Zároveň se ale stalo to, co mu Rikuson už říkal – stačilo, aby mu nějaké kouzlo jen ukázal a on už věděl, jak na to – stačilo cvičit a trénovat přívod síly a bylo to. Začínal mít sám ze sebe opravdovou radost – a poprvé měl pocit, že to není jen sebechvála, Rikuson vypadal, že je také spokojený s Oogamiho výkony – a to bylo moc dobře.

Jediným nedostatkem bylo to, že je neuměl dost rychle vytvořit – správně přivolal energii, vytvořil vše správně, dostatečně to zpevnil, ale spotřeboval prý na každé kouzlo tak trojnásobek času, než by podle Rikuson měl – a také prý příliš plýtval energií – ale to jen otázka cviku, dodával vždy, jde o to dostat to pod kůži. Měl s Oogami trpělivost, ukazoval mu různé vychytávky a triky, které mohl použít a vše mu ukazoval a vysvětloval i několikrát, když bylo třeba – byl to výborný učitel a Oogami mu byl opravdu vděčný.

„Není to špatný,“ prohlásil, když se Oogamimu podařilo poprvé vytvořit opravdu stabilní a použitelné štíty v obou rukách zároveň. Dokonce vydržely i dvě kouzla střední útočné úrovně, které proti němu Rikuson poslal. „Lepšíš se mnohem rychleji, než jsem doufal. Po týdnu je to solidní postup.“

„Takže jim přeci jenom k něčemu budu?“ zajásal Oogami.

Rikuson váhavě pokýval hlavou. „Pochybuji, že bys perlil v boji samotných, myslím, že Lord Lyzen tě do předních front nepustí, ale budeš dělat solidní obranu – pokud se ještě tak trojnásobně zlepšíš.“

„Spíš čtyřnásobně,“ ozvalo se Oogamimu přímo u ucha, ten se tak lekl, že vyprskl většinu čaje, ze kterého právě upíjel. Kiribu pohodlně seděl na skalce vedle něj a spokojeně se usmíval.

Oogami byl v šoku.

Co tam Kiribu dělal? Jak to, že tam byl? Vždyť Rikuson o něm musel vědět! Proč nic neřekl? A jak je možné, že ho tam nechal? Oogami neměl pocit, že by byl Rikuson nadšený z veřejného vystoupení – i Lyzena nenápadně požádal, aby se nechodil dívat – tak jak je možné, že Kiriba nechá?

A k tomu ten Oogamiho pocit, že se mu Kiribu poslední dobou vyhýbá – chodil sem snad pravidelně? Pozoroval ho a nic mu na to neřekl? Proč?

A co to bylo, to odporování Rikusonovi?

„Pane Kiribu,“ začal Rikuson znenadání a Oogamimu upadla brada. „Nezmínil jste se, že se hodláte připojit.“

Co to…

„Už mě nebavilo se jen dívat,“ pokrčil Kiribu rameny. „Chtěl jsem ho pochválit sám,“ culil se a Oogami by vsadil boty za to, že si svůj nečekaný objev a jeho vlastní výraz doslova užívá…

Náhle vstal a stoupl si kousek před Oogamiho. V ruce si vytvořil útok a dal Oogamimu chvíli na to, aby pochopil, co po něm chce. Oogami jako v mrákotách vstal, přivolal si štít, zcela bez problémů kouli zachytil a ta se neškodně rozprskla o jeho obranu.

Kiribu pokýval hlavou. „Dobře, moc dobře… Já věděl, že v tobě něco je.“

Oogami zrušil štít a dál vyjeveně stál a zíral.

„Vy dva… se znáte?“ Ihned mu došlo, že jeho dotaz je stupidní. Jistě, že se znají… „Teda chci říct… Vy dva…“

„My dva?“ začal Kiribu a škleb mu ze rtů nezmizel. „Co my dva?“

„Jak to, že jsi tady? Rikuson o tobě věděl a… Proč jsi tady? Jak víš, že tu trénuju? Jak to, že…“

„Jo tohle,“ poupravil si Kiribu jakoby nic brýle, „no, to bude asi tím, že mě Rikuson už asi pět let učí magii. Nikdo to neví,“ dodal jakoby mimochodem.

Oogami na něj ještě chvíli hleděl, jako by spadl z Marsu. Hleděl na Kiriba, na Rikuson a vstřebával to.

No ovšem! Mělo mu dojít, že má Kiribu taky učitele – tak pokročilou magii by sám nezvládl – nikdy by ho ale nenapadlo, že to bude Rikuson s tou jeho záští a nenávistí je všemu, co má uši a ocas – bylo to proto, že byl Lyzenův syn? Nebo v tom bylo něco úplně jiného???

Bože, nebylo těch šokujících zjištění za tak krátkou chvíli trochu moc?

„Můžeš ještě pokračovat?“ ozval se Kiribu. V očích mu hořely plamínky a v obou rukách už držel koule energie, jen připravené k hození. „Nebo tě to šokovalo natolik, že pro dnešek končíš?“

Oogami zamrkal. Proč by měl končit? Hodil vše za hlavu a opět se soustředil na tréning. Musí na sobe pracovat, ať se děje cokoliv. A má šanci být dobrý, vyhrabat na povrch všechen ten potenciál, který podle ostatních má někde v sobě – a k tomu má dva nejlepší učitele, které si kdy mohl přát.

***

„Já tomu prostě nemůžu uvěřit,“ vydechl Oogami, když se po pár hodinách spolu s Kiribem vracel k domu. Rikuson na mýtině ještě zůstal, že se musí připravit na zítra…

„Čemu?“ hrál si Kiribu na neviňátko.

„No tomu… všemu! Můžeš mi vysvětlit, jak jsi přiměl Rikuson, aby tě něco učil?“

Kiribu neodpovídal.

„No tak si to nech pro sebe, když je to tak tajný…“

„To není tajný. Jen se to špatně vysvětluje,“ hájil se Kiribu. „Víš, já jsem se ze začátku vážně učil sám. To svoje skrývání jsem uměl, když mi byly tři – chtěl jsem zmizet, tak jsem prostě zmizel. Naučil jsem se to používat rychle, rychleji, než jsem se naučil mluvit – stejně si dlouho mysleli, že jsem němý – byl jsem neobyčejně tiché dítě. Nikdo nevěděl, že jsem v šesti uměl dokonale číst – potřeboval jsem jen základy, abych to zvládnul. Když jsem uměl číst, nepotřeboval jsem nic jiného – ostatní vědy už jsem zvládl bez pomoci.

Nevím, jestli sis to uvědomil, ale já nikam nepatřím – vlk se vzhledem elfa moc sympatií nebudí. Proto si mě nikdo moc nevšímal a popravdě mi to vyhovovalo – a podle potřeby jsem prostě mizel a před ty, kteří mě mohli prohlédnout, jsem raději vůbec nelezl.

Nevím proč, ale jednou jsem se rozhodl jít na hodinu jednoho starého senilního učitele, který o magii neměl ani potuchy a měl mě učit o historii země, kterou jsem stejnak už znal – myslel jsem si, že tam přijdu a trochu ho postraším – víš co – padající knihy, otevírání a zavírání oken, hýbající se záclony. Trošku jsem se ale přepočítal, protože ten starý pán byl nemocný a místo něj tam seděl Rikuson.

Všiml si mě téměř okamžitě. Já jsem se pokusil utéct, ale on mi doslova zablokoval všechny únikové východy – chtěl vědět, kdo jsem, podle aury mě nepoznal, protože mě do té doby viděl jen párkrát. Nezbylo mi nic jiného, než se mu ukázat. To, že jsem to byl já, ho překvapilo natolik, že se nezmohl ani na slovo a asi deset minut na mě tupě zíral – a věř mi, že je jen málo složitějších věcí než vyvést Rikuson z rovnováhy,“ ušklíbl se.

„No dobře, tak zjistil, že máš magický předpoklad. Ale proč tě učí zrovna on?“

„Víš, že ve Staré Radě zaučoval mladé mágy, že jo?“

Oogami přikývl. „Vím, že u mladých elfů prováděl salleiin.“

„Nejen to. Když se našel nějaký velice talentovaný míšenec, který padl králi Raizenovi do oka, pověřil právě Rikuson jeho učením. Ten to skoro vždy přijal, i když nijak nadšeně. Když bylo po válce a Rikuson byl vyhozen ze svého místa, neměl najednou koho učit. Ztratil své poslání, svou celoživotní práci. Já jsem první, koho po tý době našel – a byl nadšený mým potenciálem a dokonce zavřel obě oči nad mým původem – chtěl jen zase dělat to, co dělat skoro celý svůj předchozí život, chtěl najít něco, čím bude… no, prospěšný není to správné slovo, spíš chtěl být u někoho vidět. Vybral si on mě, ne já jeho. Toť vše.“

„Toť vše?“ zopakoval Oogami nevěřícně. „Já čekal něco dramatičtějšího.“

Kiribu se zasmál. „Proč dramatičtějšího? Rikuson vůbec není dramatický – už na to nemá věk.“

„Kolik mu vůbec je?“

Karibův úsměv trochu pohasl. „To ani nechtěj vědět. Táhne mu na nějakých sedm set padesát nebo tak nějak.“

„Pane jo. A já na něj byl drzej.“

„Taky mě to dostalo. Proti němu nejsme vůbec nic.“

Zase šli mlčky. Oogami měl ale ještě jeden dotaz. „Proč jsi vůbec nechtěl, aby se o tobě vědělo, že umíš používat magii?“

„Protože nerad přitahuji pozornost. Kdyby to věděli, možná, že by se ke mně začal někdo hlásit – o to jsem nestál. Mám rád svůj klid. Možná, že až budu dospělý, zavřu se do nějaké kobky a v poklidu tam shniju,“ zasmál se.

„Ne, vážně, co bys chtěl dělat?“

Kiribu zvážněl. „No, jako třetí dítě nemám moc šancí na nějakou vládu a popravdě taky nechci. Myslím, že bych se mohl stát nějakým magickým učitelem pro ty, jako jsem já sám – možná si otevřu novou magickou školu,“ usmál se ještě víc. Pak se zarazil, zastavil se a protočil oči v sloup. „No nic, zítra se uvidíme, já mizím.“

A doopravdy zmizel.

Oogami potřásl hlavou. Nechápal, proč tak náhle. Stačilo mu však vyjít po schodech na nádvoří, aby to pochopil – něco se tam dělo.

Koumei a Kazane seděli na zídce vedle sebe. Oba byli viditelně unavení, zpocení a u nohou se jim válely jejich zbraně. Koumeie už tak viděl mnohokrát, ale u Kazane to byla novinka. Trochu ho to překvapilo.

„Copak se tu děje?“ zajímal se, když k nim došel.

„Otec vylezl z postele,“ prohlásila Kazane a Oogami měl dojem, že s jeho počínáním vůbec nesouhlasí. „Rozhodl se, že na tom už dobře a ze si protáhne tělo. Koumei ho bavil asi jen deset minut.“

Koumei se zahanbeně usmál a otočil palec směrem dolů.

Oogami vykulil oči. „Ty takhle vypadáš už po deseti minutách?“

„Jo, bohužel. A to na mě šel zlehka. Ruga už to vzdal, s ním byl Lord Lyzen vážnější. A výsledek? Dvanáct minut.“

„Stejně si myslím, že tři čtvrtě času si s ním otec jen hrál:“

„Jo a se mnou si hrál celou dobu,“ povzdechl si Koumei.

„No, na mě šel myslím úplně vážně. A já se za svou čtvrthodinku slávy rozhodně nestydím… Teď šel pro matku. Prohlásil, že s námi se ani nezahřeje. Nechceš si to taky zkusit?“ otočila se na Oogamiho a zastřihala ušima.

„Chcete ho zabít?“ zalapal Koumei dramaticky po dechu tak, až Kazane vyprskla smíchy.

„Jo, asi by to tak dopadlo,“ přiznala a Oogami se díval přímo do země. Byl v rozpacích. „I když pochybuji, že by si otec dobrovolně přizabil svého miláčka,“ dodala a pak se otočila. Jednak proto, aby nebylo viděl, jak se culí a taky proto, aby to vypadalo, že si nevšimla, že Oogami zrudl tak, že se sám začal obávat, že za chvíli uhoří na místě…

„Rikuson je Bůh ví kde,“ pokračovala a to se zase Oogami podíval jinam. „Ten by asi stačil, jenže to by nejspíš zase on nebojoval vážně. No a pak je tu ještě pramatka – ale ta by to nejspíš nepovažovala za zábavu hodnou své maličkosti… Bože, já jsem tak unavená! Já jsem otci hned tvrdila, že má jít rovnou za matkou, ale on chtěl bojovat nejdřív s námi – prý, ať si to zkusíme,“ odfrkla. „Příště mu rovnou řeknu ne.“

„Já taky,“ pokýval Koumei. „Řeknu ti, Oogami, teď dlouho budu vděčný za ty ranní hodiny s Rugou – u toho aspoň vidím nějaké hranice.“

„To je Lyzen až tak dobrej?“ zeptal se Oogami a doufal, že nezněl až příliš dychtivě.

„Jo. Tady v domě ano. Samozřejmě, jsou i mnohem silnější. Na královském dvoře myslím – král, královna a nejvyšší důstojníci. Tady v domě tvoří špici s Rikusonem a Lady Karurou, pak je velká propast a pak jsme my, ten zbytek.“

„A pak další velká propast a někde na jejím dně jsem já,“ povzdechl si Oogami.

Oba dva se zasmáli a Kazane poplácala Oogamiho po zádech. „Zase ten pesimismus. Náhodou Kiribu mi nedávno říkal, že děláš pokroky a když to říká on, tak na tom musí být něco pravdy. Mohla bych vidět výsledky?“ zeptala se dychtivě.

Při jejich normálních soubojích se stále věnovali čistě boji na blízko a bez magie, tak ho překvapilo, že se ptá. Zvedla halapartnu a postavila se před něj. Oogami váhavě přikývl. Jistě, už to uměl, ale teď byl unavený a nevěděl, jak moc vydrží. Ale pokusí se co nejvíce, aby jim dokázal, že Kiribu říkal pravdu.

V mžiku stál naproti ní. Naposledy to zkoušeli ještě před salleiinem a to mu štít či bariéru rozbila tak na druhý nebo na třetí úder – teď by to mohlo vydržet víc.

„Do toho,“ povzbudil jí.

Cvaknul vypínačem a v mžiku měl v ruce štít, docela obyčejný kulatý štít, který už ale uměl protáhnout na metr a půl v průměru – naposledy před ní udělal sotva polovinu. Pozvedla obdivně obočí a Koumei hvízdnul.

Kazane udeřila a štít vydržel. Pak znovu a znovu a postupně přidávala na síle. Padlo asi patnáct ran a štít stále držel, neměl na sobě ani škrábanec. Kazane se spokojeně usmála, napřáhla se a udeřila plnou silou. Štít trochu zapraskal, ale vydržel, ale Oogamiho ta síly vychýlila z rovnováhy a padl na kolena.

„Hm, chtělo by to zapracovat za tvém udržení se ve stoje, ale jinak bezva.“

„Dík.“

„Jak vidím, někdo tu má stále přebytky energie,“ ozvalo se za nimi pobaveně. Přicházel Lyzen a za ním Karura, vlasy měla v culíku, na sobě kalhoty a v rukách držela svou zbraň – tlustou bojovou hůl pobitou železnými cvočky, která byla jen o něco kratší než samotná Karura. „Dáš si druhý kolo?“ zeptal se Lyzen své dcery.

„Nechám si to ujít,“ odsekla. „Ráda bych přežila do zítra.“

„Ty naděláš. Nikomu neuškodí, když si uvědomí, že je někdo silnější… že, drahá?“ otočil se ke své ženě.

„Už pár měsíců jsem s nikým nebojovala, ale kdybych na tebe byla příliš tvrdá, tak se ozvi, pane vylezl-jsem-z-postele,“ řekla Karura a zabořila tyč tak padesát čísel do země.

Oogami zamrkal.

„Karura je velice silná, dokonce i na vlka,“ vysvětlil mu Lyzen s úsměvem. „Při boji se spoléhá spíš na sílu úderu – musím si dávat pozor.“

Jeho žena se zazubila ještě víc.

„No, já myslím, že jsem připravená,“ řekla po chvíli a protáhla si ruce, až jí zapraskaly klouby.

„Ma-madam?“

Oogami si ani nevšiml, kdy se za ní objevila Liirii. Uměla být velice nenápadná, když chtěla – měla dar dostat se kamkoliv velice nepozorovaně. Vypadala ale strašně – byla hrozně bledá, měla temné kruhy pod očima a vypadalo to, že dost zhubla. Ale usmívala se. „Zapomněla jste na rukavice. Podřete si dlaně.“

„Á, vidíš to. Díky, Lir.“

Slečna trochu zčervenala, čímž její tváře vypadaly o trochu méně mrtvolně a odcupitala.

„Lir je z toho všeho hrozně špatná,“ povzdechla si Karura. „Ať dělám co dělám, nemůžu jí nijak zvednout náladu,“ potřásla hlavou, natáhla si černé kožené rukavice a vytáhla hůl ze země. „Můžeme?“

„Jistě, drahá. Pokus se dnes vyhrát, ať ti má máti zase nemusí navrhovat lekce boje proti mé maličkosti.“

Karura lehce zbledla. „Ona tu snad je?“

Lyzen se usmál ještě víc a zamával kamsi nahoru. Sorken se opírala o zídku v prvním patře a zamávání oplatila – spíš to ale věnovala snaše než synovi. Ta zbledla ještě víc.

„Pojď! Rozmetám tě na kaši!“

„Už se těším:“

Lyzen nebojoval klasickým mečem. Jednak měl dva jako Ruga, ale ještě o něco kratší – vypadalo to spíš jako dvě dlouhé dýky. Ostří bylo nabroušeno z obou stran a čepele měl lehce srpcovitě zahnuté a pokračovaly ještě asi patnáct čísel za kůží potaženým jílcem – zahnuté na druhou stranu než čepele. Oogami za boha nemohl přijít na to, jak s tím může konkurovat dlouhé holi nebo halapartně…

„Jak to myslel s tím bojem proti mé maličkosti?“ zeptal se Oogami Koumeie.

„Královna si ráda dělá legraci z Lady Karury, když s Lordem Lyzenem prohraje,“ prozradil mu Koumeie spiklenecky. „Ona sama je jedna z nejstarších vlčic na dvoře, protože ty starší si na taškařice u dvora moc nepotrpí a proto je tam jedna z nejsilnějších, jak už slečna Kazane řekla. Může si tyhle vtípky dovolit – a taky si je doslova užívá. No a Lady Karura je v tomto ohledu její oblíbený terč. I když možná, možná, že by dnes mohla proti Lordu Lyzenovi vyhrát, vzhledem k jeho stavu…“ pak se chytil za rameno, možná, že ho měl namožené. „A nebo taky ne.“

Karura a Lyzen se pomalu obcházeli v kruhu. Chodili kolem sebe, kroužili jak dravci, pečlivě udržovaná vzdálenost mezi nimi se pomalu zkracovala. Opatrně hleděli jeden na druhého, hledali sebemenší náznak toho, že by soupeř začínal útočit. Oogami mohl téměř nahmatat to napětí mezi nimi.

Byla to Karura, kdo první nevydržel napětí. Zaútočila na Lyzena a Oogami si uvědomil, že všechny ty souboje, které tu sám absolvoval nebo kterých byl svědkem, ona cvičení Lyzenových dětí, to nebylo nic – to byly hry na vojáky – kdežto opravdoví vojáci byli teď před jeho očima.

Oba byli tak rychlí, že je Oogami pomalu ani nestíhal sledovat. Karura na Lyzena útočila zuřivě, jako by ho chtěla porazit za každou cenu. Hůl držela uprostřed a používala k útočení oba konce a bylo vidět, že hůl je jako její prodloužená ruka – jako součást jejího organismu – bojovala s ní úplně přirozeně. To samé ale mohl tvrdit o Lyzenovi – ten na rozdíl od své manželky bojoval hlavou – elegantně uhýbal, uskakoval a hbitě odrážel každou ránu, které se nevyhnul – zároveň ale útočil stejně jako Karura a ta rozhodně nemohla mluvit o tom, že by ho svou zuřivostí zahnávala do kouta – spíš naopak.

Bojovali čtvrt hodiny, půl hodiny a pořád dál a ani jeden nevypadal, že by to hodlal vzdát nebo ukončit. Oogami byl úplně fascinován tou podívanou a zároveň Lyzenem jako takovým – ještě nikdy ho neviděl bojovat čistě na zbraně a musel mu uznat, že tak vypadal setsakramentsky dobře. Byl neskutečně pružný, spíš jako kočka než vlk a vypadalo to, jako by měl tak dva až tři páry očí navíc – jako by viděl do stran i za sebe – a Karura nemohla najít skulinu, kudy by se dostala přes jeho obranu. I když byly ty jeho dýky na první pohled nebojeschopné, opak byl pravdou – alespoň tedy v Lyzenovo vlastnictví.

„Kdo myslíte že vyhraje?“

„Lord Lyzen,“ prohlásil jistě Koumei, nastejno s ním Kazane prohlásila: „Otec.“

„Lord Lyzen má navrch,“ dodal Koumei. „Bojuje hlavou, má o něco víc zkušeností v přímém boji a nenechá se unášet emocemi.“

„A matka už dlouho nebojovala, jak přiznala. Už začíná být unavená.“

Oogamimu to sice nepřišlo, ale Kazane měla pravdu. Konec souboje byl rychlý. Neviděl, co přesně se stalo, možná, že Karura padla Lyzenovi do pasti, ale co viděl jistě bylo to, že Lyzen proklouzl Karuře pod napřaženou holí, dostal se jí za záda a přitiskl dýku ke krku.

„Mám tě,“ zavrněl sladce, počkal, až si Karura uvědomí porážku a pak od ní opatrně odstoupil. Byla zřízená víc než on, dýchání jí dělalo daleko větší problémy. „Neříkala jsi něco o kaši, drahá?“

Karura zavrčela. Úplně stejně jako Ruga, ale mnohem víc zlověstněji – nikdy to od ní ještě neslyšel, ale doufal, že se to dlouho opakovat nebude – naskakovala mu z toho zvuku husina.

„Druhý kolo!“

„Mohli bychom,“ přikývl Lyzen a pak mu zastříhaly uši a Oogami najednou věděl, že je zle – i když neznal důvod. Najednou se ale zadíval na svou matku v prvním patře… Věnoval manželce zářivý úsměv. „Mám nápad.“

„To snad nemyslíš vážně, že ne?“ procedila mezi zuby a když se Lyzen rozběhl k domu, zavolala ještě: „Nedělej to!“ ale Lyzen dělal, že jí vůbec neslyší.

Současně s ní zaúpěli i Koumei a Kazane. Oogami byl lehce zmatený.

„Co se děje?“ zeptal se Oogami.

Nikdo mu neodpověděl.

Lyzen mezitím doběhl k domu a Oogami viděl, jak si narychlo vytvořil a vyhodil lano z čisté energie a upevnil ho v prvním patře, pár metrů od své matky. Vyšplhal nahoru a Oogami se zarazil. Nejdřív měl pocit, že se mu to jen zdá, a tak se zadíval pozorněji a ujistil se v tom, že to opravdu omyl není.

Všiml si něčeho, čeho rozhodně neměl.

Chvíli jen tak stál a sledoval ukotvení toho lana…

„Já ho zabiju,“ probralo ho z transu Karuřino syčení. „Já toho napůl elfskýho parchanta tentokrát opravdu zabiju…“

Lyzen stál u své matky a něco jí říkal. Ona se usmívala čím dál víc, jako by se bavila jeho slovy. Pak přikývla a otočila se směrem k domu. Mezitím se Lyzen zachytil toho lana, sklouzl po něm dolů a pak kouzlo zrušil.

„Lyzene, ty parchante!“ počastovala ho Karura vztekle, sotva se vrátil. „Ty ses snad zbláznil!“

„Já ti říkala, že nás chce zabít,“ povzdechla Kazane směrem ke Koumeiovi.

„Ano,“ přikývl, „vidím to také. Ještě že už mám poslední vůli sepsanou.“

„Vážně?“ otázala se ho překvapeně. „Tak brzy?“

„Dnešní doba je nebezpečná,“ pokyvoval Koumei hlavou. „Člověk nikdy neví.“

Oogami vstoupil mezi ně. „Mohl by mi, prosím, někdo vysvětlit, co se to tu děje?“

„Hned uvidíš,“ zazubil se Lyzen. „Bude to legrace.“

Ovšem nikdo jiný nevypadal, že by jeho názor sdílel. A Oogami se začínal bát, co to Lyzen zase vymyslel.

Otočil se k domu právě včas, aby ještě zahlédl královnu Sorken seskakující z patra… no, sestupující by bylo přesnější, ona prostě sešla dolů. Po dopadnu téměř ihned zase pokračovala v chůzi, vůbec to nevypadalo, jako by padala několik metrů… Ani při dopadu nemusela pokrčit nohy.

Oogami polkl.

A byla ozbrojená. Obě její ruce byly o dost delší, jako by jí z paží vyrostly kusy železa. Jak přicházela, byl schopen rozeznat detaily zbraní.

Byly to katary. Ten první měl jeden hrot a vypadal jako dlouhá rovná dýka. Druhý katar měl tři dlouhé tenké hroty na konci zahnuté, připomínaly drápy. Ani se nepřevlékla ze sukně, ani si nesvázala vlasy… přišla přímo z domu ve stejném oblečení, jako byla.

Šklebila se stejně jako Lyzen. „Čtyři na jednoho?“ zavolala ještě z dálky, než k nim došla. Karura, Kazane i Koumei svorně vzdychli, Lyzen se stále usmíval. „To má být divadlo pro Oogamiho?“

„Co?“

„Můj idiotský manžel právě mou tchyni vyzval na souboj,“ objasnila mu Karura situaci. „My čtyři proti ní. Najednou. Nerada to říkám,“ pokývala smutně hlavou, „ale ani si neškrtneme.“

Oogami zíral. Už chápal jejich nadšení a byl docela rád, že se nemusí účastnit. Dělalo mu problémy s královnou i mluvit, ale bojovat s ní? To by asi nepřežil…

„Jak říkám,“ protáhl Lyzen a uchopil zbraně, „nikomu neuškodí si jednou zabojovat s někým silnějším.“

„Tak pojďte, děcka. Nebudu moc tvrdá,“ slíbila jim a postavila se. Nejevila sebemenší známky toho, že by čekala útok. Stála tam naprosto uvolněně a usmívala se.

„Tak jdeme na to.“

„Ať to máme za sebou…“

Vyrazili proti ní najednou. Sorken neuhýbala kolem jejich útoků – ona kolem nich tančila. Pokud Lyzen působil dojmem, že má páry očí navíc, tak Sorken musela předvídat budoucnost – byla vždycky přesně tam, kde někdo z nich nechal díru, jako by věděla, kdo z jaké strany bude útočit. Před jedním uhnula, druhému útok odrazila, před třetím uskočila a ještě stačila na čtvrtého zaútočit – a tak pořád dokola. Vlasy jí divoce vlály kolem hlavy a těžké sukně vířily prach, ona ale vypadala, že jí to vůbec nevadí a tím vypadala nebezpečněji – i takhle z dálky se Oogami bál o svůj krk.

Viděl ta staletí, která Sorken žila. Viděl její zkušenosti, odrážely se v každém pohybu, který udělala – a že byly jako přesně propočítané, ani jeden zbytečný. Oogami tím byl tak fascinovaný, že zapomínal dýchat. Ani nemrkal, ani nedutal.

Nedovolil si to.

Pak jí to asi přestalo bavit, protože na jiný důvod toho rychlého ukončení nemohl přijít.

Sebrala Koumeiovi meč a jeho samotného odkopla několik metrů dozadu. Tím podpatkem to muselo bolet… Pak uviděl, jak Kazanina halapartna odlétá do dáli, aniž by věděl, jak k tomu došlo, a dívka ležela na břiše na zemi – kašlala a držela se za břicho. Pak Sorken obtančila Karuru, chytla jí za vlasy – neviděl, jak to udělala, aniž by jí škrábla ostřím – strhla jí na zem a hůl odkopla do dáli. Lyzena si nechala nakonec. Jednu dýku mu zachytila do toho trojhrotého kataru a vytrhla mu jí z ruky, druhou dýku mu přišlápla k zemi a jednohrotý katar mu přitiskla ke krku.

„Konec,“ řekla a pustila ho.

Pomohla vstát své snaše a omluvila se jí za ty vlasy. Karura jí na to něco odpověděla, ale Oogami to neslyšel. Sorken se zasmála, poplácala jí po zádech a odešla. Koumei odcházel s Kazane, podpíral jí, protože dívka vypadala, že se chvíli pořádně nenadechne. Karura taky hned odešla.

„Tak já myslím, že jsem v pořádku,“ protáhl se Lyzen. Vypadal ze všech nejméně zbědovaně – mohla za to skutečnost že byl lepší než ostatní, nebo na něj byla Sorken mírnější? Těžko říct… „Půjdu se umýt do jezera. Doprovodíš mě?“ mrkl na Oogamiho.

Ten najednou zvážněl. Zavrtěl hlavou. „Ne. Chci s tebou ale o něčem mluvit. Počkám na tebe u tebe v pokoji,“ řekl Oogami a nečekal na odpověď. Otočil se a odcházel.

Přehrával si v hlavě ten Lyzenův „skok“ pořád dokola, znovu a znovu a hledal něco, co by mu dokázalo, že se mýlí – nic ale nenašel, naopak ho vše v jeho domněnce jen utvrzovalo. Pro ostatní to bylo jen obyčejná, náhodná a poslepu použitá magie, ale Oogami v tom viděl víc. Celou tu dobu, co v pokoji čekal, přemýšlel o tom, jak se zeptá – nakonec došel k závěru, že nejlepší to bude zpříma.

Vzdychl. Proč on? Proč musí na všechno přijít právě on? Všichni tu žijí tak dlouho, jak je možné, že si nikdo nevšiml?

No jistě, jenom on sám a Rikuson jsou tu čistokrevní. On si dřív všimnout nemohl no a Rikuson…

Lyzen přišel asi po půl hodině. Když věděl, že tu na něj Oogami čeká, tak si pospíšil. To bylo od něho milé, Oogami se tím nechtěl užírat – chtěl to objasnit.

Hned.

Sedli si naproti době.

„Copak se děje?“ začal Lyzen. „Tváříš se nezvykle vážně.“

Oogami se zahleděl do jeho obličeje. Kolik toho o něm vlastně ví? Málo, mnohem míň než toho, co je před ním skryto. Kolik mu toho Lyzen ještě neřekl? Kolik toho ještě zjistí sám? Na co všechno se ho ještě bude muset on sám osobně zeptat, protože mu Lyzen nebude věřit?

„Tohle je vážný,“ zamumlal a podíval se mu zpříma do očí. „Můžeš mi, prosím, vysvětlit, jak je to možné? Jak je možné, že ty, napůl vlk…“ selhal mu hlas a Lyzen se začínal tvářit šokovaně. Že by mu docházelo, kam Oogami míří? „Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi neřekl, že vidíš pavučinu?“