Shonen-ai

ŠEST

 Už v okamžiku, kdy vešel dovnitř, Oogami věděl, že je zle. Ruga na něj nezačal hned řvát, jak se obával, ale o to to bylo horší. Již vydýchal ten šok, že tam Oogami stojí, ačkoliv by tady neměl správně co dělat a překvapení vystřídal vztek. Třásl se od hlavy až k patě a ruka, v níž měl meč, sebou neklidně cukala. Oogami věděl, že stačí jen málo a Ruga vybuchne. Opatrně se postavil kousek od něj - ta vzdálenost byla ubohá, kdyby chtěl, byl by v mžiku u něj a usekl by mu hlavu – a snažil se udržet vážný, lehce rozpačitý výraz.

Ruga zatím sám se sebou sváděl vnitřní souboj – chtěl ho zabít a zároveň věděl, že se musí hlídat, chtěl dát průchod hněvu, ale tušil následky.

Jenže Oogami teď právě viděl něco, co v žádném případě nikdy vidět ani slyšet neměl – ten Ruga, ten pyšný Ruga, půlvlk, který krutě kritizoval veškeré vztahy muž X muž, TEN Ruga měl sám milence. Vždyť díky tomuto jeho postoji ho nesnáší polovina domu, kvůli tomu je v nemilosti i u svého otce – a zároveň stejně dělá to, co všichni ostatní.

Oogami musel přiznat, že nebýt tady, hluboko dole, kde o nich nikdo neví a mít v ruce aspoň meč, docela by se bavil. Možná, že by si neodpustil nějakou tu poznámku. Jenže teď to vůbec vtipné nebylo. Ne teď, když Ruga vzteky neviděl. 

Ruga učinil jeden malý krok a z rtů mu uniklo tiché zavrčení. Oogami o krok ustoupil. Celou dobu sledoval jen Rugu, takže ho překvapilo, když se za ním najednou objevil ten míšenec, Shiku, a chytil Rugu za rukáv. Snad mu chtěl i něco říct, ale Ruga mu nedal čas. Rukáv mu škubnutím vytrhl a míšenec Shiku upadl na zem.

Ruga dál upíral na Oogamiho nepříčetný pohled a po chvíli se mu podařilo zavrčet: „Tys… tys viděl…“

„Já nic neviděl,“ začal se bránit Oogami. „Já jenom slyšel…“

To ovšem bylo jako bodnout klackem do vosího hnízda.

Ruga zavyl, zvedl meč a vyrazil proti Oogamimu. Oogami to naštěstí čekal a včas se uhnul. Bylo to ale o vlásek. Rugu ovládal vztek a tak jeho výpadu chyběla přesnost a zároveň překypoval nadbytečnou energií – Ruga vrazil přímo do kopy plné haraburdí.

To dalo Oogamimu pár vteřin k dobru. Kousek od něj se povalovala nějaká ulomená násada od koštěte, rychle jí sebral a nastavil Rugovo dalšímu výpadu.

Kov se střetl se dřevem a jediná Oogamiho obrana byla rozseknuta vejpůl. Opět uhnul. Moc dobře to pro něj zatím nevypadalo.

Až takhle zuřivému Rugovi ještě nečelil. Ne neozbrojený.

Měl by něco vymyslet a to rychle. Od salleiinu neuběhlo moc hodin a Oogami cítil, že už mu moc sil nezbývá. Už teď byl na pokraji zhroucení. Krev mu bušila ve spáncích a neměl žádnou sílu v prstech, násada jako by mu z nich sama vykluzovala.

Ne, nesmí sebou švihnout na zem. To by byl konec.

„Rugo, NE! Přestaň!“ vykřikl ten míšenec a Oogami zamrkal.

Uvědomil, že byl tak zabrán do vlastních myšlenek, že mu ušlo, že Shiku nevolá poprvé. Nepřekvapovalo ho, že se to Shiku snaží zastavit – ne, bylo jasné, že se Rugův milenec snaží tomuhle masakru zabránit, překvapil ho ale ten tón.

Shiku Rugu neprosil, aby přestal útočit.

To byl rozkaz… byl to povel.

A takhle s Rugou NIKDO nemluví.

Tohle si, kromě jeho rodičů, NIKDO nedovolí.

Jakto, že tenhle ano?

Jakto, že si troufne?

Nikdo ze sluhů na Rugu ani nemluví, když nemusí.

A tenhle mu rozkazuje?

Co pro Rugu ten půlvlk znamená?

Oogami uhnul dalšímu výpadu. Ne, na tohle teď nemá čas. Nemůže stále jen uhýbat, tak se nikam nedostanou a Oogamiho nohy k tomu vyhrožují stávkou. Musí nějak bojovat. Ale jak? Násada další ránu nevydrží – meč těsně minul jeho ucho a usekl mu pár uvolněných vlasů… hm, asi mu to někdo musel čerstvě nabrousit… - a nic pevnějšího neviděl.

Proč mu Rikuson neukázal taky to, jak ze vzduchu vytvořit meč?

Moment!

Proč ze vzduchu? Má přece tu násadu.

Uhnul před dalším útokem a pár vteřin, během kterých Ruga páčil meč z nějaké staré skříně, využil k přemýšlení.

Umí přece několik druhů štítů. Kdyby se pokusil zaštítit tu násadu, možná, že by vydržela a mohl by proti Rugovi bojovat. Pak by mohl vymýšlet další plány.

Když to ale nevyjde?

Mohl by ho Ruga kvůli tomuhle zabít?

To snad ne…

Ale zranit ho mohl.

Když uhýbal dalšímu výpadu, nějak se mu podařilo proklouznout pod jeho napřaženou paží a dostat se mu za záda. Plnou silou, které byl schopen, nakopl Rugu do zadku a ten odlítl na druhou stranu místnosti. Tím opět získal čas.

Cvakl vypínačem a pokusil se k sobě pár pramenů energie. Musel na soustředit na dvě věci najednou – na Rugu i na kouzlo a to mu moc klidu na duši nepřinášelo – když něco selže, bude vejpůl.

Podařilo se mu klacek obalit až na třetí pokus a když ho zapečetil, přestal na chvilku dávat pozor na Rugu a v tom okamžiku cítil, jak mu ocel prořízla stehno.

Dostavila se i bolest.

Vztek a bolest se smísily a Oogami vykřikl.

Proč tu na něj vlastně Ruga útočí?

Stiskl zuby. Rána nebyla hluboká, ale bolela. Teď už měl něco, čím Rugovi mohl čelit, obstojně odrážel jeho útoky, které vrstvu štítu nedokázaly prolomit.

Ruga se jen tak neunaví, hnaný hněvem a zuřivostí. O co mu jde? Je to za to, co viděl? Za to, co slyšel? Za to, že tu pro něj hrozí potenciální nebezpečí prozrazení? Vždyť Oogamimu je úplně jedno, co ten vlk dělá, že mu jedno, s kým spí, je mu jedno dokonce i to, kam chodí na záchod. Celý ten idiotský Lyzenův syn je mu ukradený – dokonce i teď, když tedy pomine malinký detail obsahující pokus o useknutí jedné elfské hlavy.

Další rána byla silná. Oogami jí zablokoval, násada vydržela, ale donutilo ho to opřít se o zraněnou nohu. Bolest mu do mozku vystřelila jako šíp a málem se skácel k zemi - kolik ztratil krve? Asi moc ne, ale zatím neměl čas podívat se, jak moc to krvácí – musí rychle něco podniknout. Jaké má nad Rugou výhody?

No jistě, proč ho to nenapadlo hned? Může použít magii – PROTO se jí učí! Už podstoupil salleiin, už by to nemělo být tak těžké…

Sebral ty zbytky sil, které měl k dispozici a cvakl vypínačem. Rozprostřela se mu před očima zlatavá záře, zároveň ale vůbec nebránila ve výhledu, vůbec mu nezamlžovala zrak – jako by byla součástí vzduchu. Pokusil se přivolat si k sobě energii na tlakovou vlnu, ale nešlo mu to – tak se na celou pavučinu pro změnu zase vykašlal a provedl to tak, jako to dělal doposud – poslepu.

Cítil energii, jak se mu hromadí v prstech, i když věděl, že to není v nich, ale kolem nich, ledabyle si jí zpracovával a vyslal na Rugu – byla z levé ruky, takže nebyla moc silná, ale i tak zvládla to, co měla.

Střetla se s Rugovým mečem, který se zastavil asi dvacet čísel od Oogamiho hlavy, projela kolem oceli a narazila do jejího majitele – Ruga se na moment předklonil, jak ho to udeřilo do hrudi, a pak ho tlaková vlna odhodila na druhou stranu místnosti.

 Ruga zapadl do hory dřeva a oceli. Netrvalo mu ale ani pár vteřin postavit se znovu na nohy. Oogami viděl, že ze svého úmyslu stále neustoupil, ale cítil ve vzduchu jemné váhání – rána Rugovi musela vrátit část čistého rozumu. Stejně ale opět pozvedl meč, byl připraven k dalšímu úderu.

Oogami však také.

V pravé ruce si připravil štít, pro případ, že by mu to nevyšlo a ve volné levé shromažďoval sílu podobné té, kterou prve vyztužoval do dřevo.

Měl v plánu ho spoutat. Tedy pokusit se o to. Když by se mu to nepodařilo, odrazí ho štítem a pak mezi nimi vytvoří bariéru, kterou Ruga snad neprorazí. Pak až může Oogami uvažovat o tom, že by se Ruga mohl uklidnit.

„Rugo, už dost!“ zkusil to opět Shiku. „Nech toho už!“

Teď už ho Ruga slyšel. Povolil postoj a zadíval se na něj. Jeho výraz se změnil, jako by zněžněl a Oogami využil toho, že se podíval stranou.. Povolil připravené nitky, vyslal je a celou myslí se soustředil na dráhu jejich letu. On to vnímal jako víření, i Ruga jistě zahlédne k sobě letící zlatavou záři.

Zahlédl.

Shiku ho vyrušil z koncentrace a nestihl včas zareagovat. V okamžiku, kdy do něj energie narazila, se zapotácel a Oogami doufal, že mu jeho první lekce bude stačit k tomu, aby ho na chvíli znehybněl.

Soustředil se, sbíral jednotlivé prameny, obmotával je kolem Rugy, představoval si, jak se vážou do pevných uzlíků – energie ho poslouchala na slovo, šlo to mnohem jednodušeji než si myslel, že to půjde – a pak to pustil a doufal, že to zapečetil pořádně. Žádný uzlík se však nerozvázal a Ruga, který až teď plně pochopil co se stalo, vzteky zařval.

„Co jsi to udělal?“

Oogami si oddychl. „Uklidni se,“ řekl unaveně, povolil nohy a upadl na zem. Stehno ho stále bolelo, ale už to přestalo krvácet. Jen ten flek na nohavici vypadá docela strašidelně…

„Uvolni to,“ syčel Ruga.

„Až budu mít jistotu, že se hned nepokusíš useknout mi hlavu,“ odsekl Oogami. „Zešílel jsi? Co to s tebou je?“

„Koukej to uvolnit! Když to neuděláš, tak - “

Co by udělal, to už se Oogami nedozvěděl. Shiku se totiž rozběhl přímo k spoutanému Rugovi a Oogamimu před očima vlepil vlkovi facku. A pořádnou. Až to mlasklo.

Oogami čekal, že to Rugo rozzuří ještě víc, přeci jen, byla to facka od sluhy, ale k jeho velkému překvapení Ruga jen zamrkal s pusou dokořán.

„A klid,“ zopakoval Shiku a Ruga sklapl a bylo ticho.

Shiku vypadal, že je spokojený. Ruga si stále něco mumlal, ale do země, a už to nevypadalo, že by útočil. Stejně ale…

„Za tohle se omluvám, pane Oogami,“ začal to Shiku za Rugu s úsměvem žehlit. „Prostě mu ujely nervy, vždyť ho známe. Už se to nebude opakovat. Že ne?“ otočil se k Rugovi.

Ten jen zavrtěl hlavou.

„Pusť mě,“ zopakoval k Oogamimu, tentokrát už bez zuřivosti.

Bylo to ale bezpečné?

Podíval se po očku na Shika.

„Jo, můžete. Pokus se o něco pokusí, sám ho srazím k zemi,“ slíbil a na důkaz toho pozvedl zaťatou pěst.

Oogami mu z nějakého důvodu věřil – Shiku by to opravdu udělal.

Ten jejich vztah ho nepřestával překvapovat.

Povolil jeden uzlík a řetězovou reakcí povolily všechny.

Ruga byl volný.

„Tak co,“ začal hned. „Předpokládám, že hned poletíš nahoru a všem to tam za tepla povíš, co? Tohle musíš brát jako ideální pomstu, co? Tak tvrdě proti tomu vystupuju, proti té takzvané „přirozenosti vlků“ a ty mě tu načapáš, musí se ti to líbit, že máš konečně možnost mě pokořit…“

Mlel dál, ale Oogami ho přestal poslouchat. Tak přeci mu šlo o tohle? Ne o to, že to viděl on sám, Oogami, ale že musí hořet touhou to všem vyslepičit? To bylo to poslední, co ho napadlo…

A vůbec, proč by to dělal?

Aby se mu mstil?

Aby Rugu pokořil?

Jistě, nesnášel ho. Chtěl ho nějak porazit.

Ale takhle?

Kvůli tomu, že dělá přesně to, co zbytek vlčího obyvatelstva domu?

Směšné.

Ruga dál chrlil ty svoje nesmysly, Oogami ale zaklonil hlavu a začal se z plna hrdla smát. Ruga ukončil ten výstup a němě na něj zíral, naopak na Shikovi bylo vidět, že také jen ztěžka zadržuje smích.

Nakonec to nevydržel a přidal se Oogamimu bujarému veselí.

„Co je tu k smíchu?“ prosedil Ruga mezi zuby.

„Ni-nic,“ dostával ze sebe Oogami jen s obtížemi. Donutil se uklidnit a podíval se Rugovi do očí. Stále mu však cukaly koutky. Nebezpečí je zažehnáno, teď trocha rýpání. „Rugo, ty jsi tak pitomej.“

Ruga zavrčel a jen Shikova ruka, kterou mu položil na rameno, zabránila dalšímu útoku.

„On má pravdu,“ potvrdil míšenec. „Jsi pitomej.“

„Co to má znamenat?“

„To znamená,“ navázal Oogami, „že nechápeš jednu podstatnou věc, víš. Všichni totiž nejsou stejní jako ty – naštěstí! Ne každý hledá pomstu na každým rohu. Nemáš mě rád. Budiž. Já tebe taky ne. To víme oba. Ale proč by se ti měl, proboha, chtít mstít tímhle? Já nejsem tak přízemní, Rugo. A až budu hořet touhou tě pokořit, udělám to na bojišti na férovku - to pak budeš první, kdo se to dozví.“

Ruga zamrkal. „Ty to… vážně nikomu neřekneš?“

„Ne,“ pokrčil Oogami rameny. „Dělej si, co chceš.“ Pak si ještě dovolil si se zakřenit. „Stejně bych to zrovna do tebe neřekl…“

Ruga na Oogamiho ještě chvíli nevěřícně hleděl. Pak si nasadil svou imaginární masku drsňáka, kterou zapomněl už na tý dece, na který ho Oogami prve načapal, sesbíral své meče a beze slova opustil místnost.

„Jak jste se sem vůbec dostal, pane Oogami, jestli se teda můžu zeptat?“ ozval se Shiku, který mezitím stočil deku a složil jí někam do rohu.

„Zabloudil jsem,“ přiznal Oogami bez okolků. „Dovedl bys mě nahoru?“

„Jak si přejete.“

Vyšli ven. Procházeli ve změti uliček a bylo vidět, že Shiku j v nich jako doma. Oba mlčeli, ale Oogamiho pálila na jazyku jedna otázka.

Nakonec to nevydržel.

„Jak…?“ načal otázku, Shiku pochopil.

„Jak dlouho jsme s Rugou spolu?“ dořekl za něj. Oogamimu zrudly uši. „No, sloužím pod ním zhruba devět let. Milenci jako takoví jsme… no, pět šest let, myslím.

Tak dlouho?

Tak dlouho měl Ruga milence? Tak proč… proč se chová tak, jak se chová?

Jako by mu Shiku četl myšlenky. „On obecně nemá rád ty žvásty o tom, že všichni vlci jsou teplí. Já si taky myslím, že to není pravda – záleží na to, s čím přijdete do styku dřív – a ti mladí, co sem přijdou, většinou nemají šanci jinak. Divil byste se, kolik vlků žije… normálně, jak by to nazvali elfové. Tady je to trochu uzavřená společnost.

A co se týče jeho nesnášenlivosti přímo k vám… No, on je v rozpacích,“ uculoval se Shiku. „Má s vámi totiž něco společného... Je veřejným tajemstvím, že jste s Lordem Lyzenem nebyl zrovna… dobrovolně. Ne, že by nám do toho něco bylo,“ řekl rychle, snad se bál, že překročil své pravomoce. „Ruga zuří, protože v těchto směrech je na tom úplně stejně jako vy, pane Oogami.“

Oogami to nepochopil. Co to s tím má společného?

„Stejně jako Lord Lyzen dostal do postele vás, já dostal do postele Rugu. Chápete?“ usmál se znovu a úplně z něj čišelo sebeuspokojení.

 Oogami zůstal stát na místě jako solný sloup. Zamrkal. On dostal do postele Rugu? Počkat… Kolik je mu, vůbec? Rugovi je asi dvacet čtyři, nevěděl přesně. Ve vzpomínce, kterou mu Aisilu ukazovala, mohlo být Shikovi tak deset let, míň ne – a Oogamimu byly tehdy tři, to je… sedmnáct let zpátky. Spočítal si to a pak vykulil oči znova. Shikovi je dvacet sedm? Vypadá tak na polovinu! A je starší než Ruga, i když na to nevypadá – jak ho mohl dostat do postele?

„To už by stačilo, ne?“ 

Oogamiho vytrhl z přemýšlení Rugův hlas.

Stál pár metrů od nich. Nějak nezvládl odejít, aniž by si zkontroloval, jak to dopadlo – obával se, že mu Shiku řekne víc, než by měl? I když… to se stalo.

Ne že by v tom byl Oogami nevinně, on to chtěl slyšet…

Když se ti dva postavili vedle sebe, byl Shiku skoro o hlavu a půl menší…

A to ho dostal…

„Nemusíš vědět všechno,“ zavrčel ještě Ruga. „Už si padej po svých.“

Oogami už věděl, ve kterých místech Odděleného patra se nachází a tak Rugu uposlechl docela ochotně.