Shonen-ai

PĚT

O pár dní později, velice brzy ráno, opět postával na nádvoří a čekal. Včera večer mu jeden sluha přinesl od Rikusona zapečetěný vzkaz, ve kterém psal, ať tu stojí dvě hodiny po půlnoci. Bylo to šílené, takhle brzy vstávat a určitě měl černé kruhy pod očima. Ale když tu měl být, tak tu tedy je a bude čekat.

V uplynulých dnech na sebe s Rikusonem moc nenarazili, Oogami měl dojem, jako by se mu starý elf vyhýbal. Ale asi bude opak pravdou, nejspíš ho pozorně sledoval a skenoval stav jeho energie, protože jak jinak by věděl, že už je Oogami dostatečně připravený?

Stál tam tedy a čekal. Čekal na toho, kdo mu slíbil otevřít oči a pochopit podstatu magie. Čekal a doufal, že až odtud bude odcházet, bude na tom se svými schopnostmi o dost lépe.

Rikuson vešel z domu, Před ním opět matně zářila ta vznášející se koule. Rikuson mu kývl na pozdrav a vyšel bránou ven. Oogami ho následoval.

Když vešli na mýtinu, Oogami se posadil. Rikuson kolem ještě rozendal mnoho podobných koulí, kolem celého paloučku a za pár minut tam bylo tolik světla, jako by byl jasný den a nikoliv pár hodin po půlnoci.

„Řídil ses podle mých rad?“ začal Rikuson.

„Co přesně myslíš?“

„Myslím tvůj jídelníček.“

Oogami se usmál. „Musím teď mít místo krve v žilách tekutý cukr. Tolik sladkýho jsem během pár dní v životě nesnědl. Aisilu mi taky každý den vařila litry toho čaje.“

„Ano, o ten jsem jí požádal,“ přikývl Rikuson. „Možná se ti to zdá zbytečné, ale pokud bys měl málo energie v těle, nemuselo by zásah takového stupně, jako je salleiin, zvládnout.“ 

Sáhl do brašny, kterou měl s sebou, a vytáhl tři asi dvoulitrové skleněné zazátkované vlašky. Obvykle v tom bývá víno nebo mošt… Položil je na trávu a ještě vyndal hrozny a čokoládu. A pár dalších věcí, které Oogami neznal.

„Ty mě chceš vážně zabít?“ otázal se Oogami

„Ne, právě že tě zabít nechci,“ odsekl Rikuson. „Laskavě mě ber vážně, já tohle dělal pár set let.“

Oogamimu sklaplo. Kolik je vůbec Rikusonovi let?

Radši se ptát nebude.

Rikuson vytáhl dva poháry – to už snad bylo poslední, co v brašně přinesl – a nalil oběma vrchovatě. Oogami začichal. No jistě, opět Aisilin čaj. Chudák teď asi nestíhá nic jiného než jeho vaření…

„Jedl jsi dnes něco?“

Oogami kývl. „Dost. I když to bylo složité, vzhledem k tomu, kolik je hodin.“

Rikuson kývl. „Skvělé. Můžeme tedy přistoupit k první lekci salleiinu. Salleiin jako takový je rozdělen na tři základní stupně. Pojmenovaný je jen ten první, říká se tomu pavučina. Až to udělám, tak budeš plně schopen vidět energii kolem sebe. Smrtelným a polosmrtelným je navždy skryta, jsme ji schopni vidět jen my, čistokrevní elfové - “

„Ostatní ji vidět nemůžou? Proč?“ skočil mu do řeči Oogami. Vzápětí toho zalitoval a dal si ruku před pusu. „Promiň.“

Rikuson zamrkal. Asi opravdu nebyl zvyklý, aby mu někdo skákal do řeči. Oogami by taky dal ruku do ohně za to, že slyšel někoho se zasmát. Tam ale nikdo nebyl, to by Rikuson věděl, byl přece silný…

„Nejde o to, že by míšenci NEMOHLI vidět pavučinu. Jde o to, že MY nechceme, aby ji viděli. Tím MY myslím čistokrevné.“ Rikuson vzdychl. „Víš, ty jsi nepřišel do kontaktu s žádným OPRAVDOVÝM čistokrevným elfem. Tady jsou samí míšenci a nebo vlci, my dva jsme tu jediný čistokrevní. No a ty jsi mladý a já… Já jsem trochu pozměněný tím, jak tu žiju. Salleiin je otázka elfské pýchy. Je to tradice. Je to naše dědictví, náš poklad. Žádný čistokrevný elf nikdy nedovolí, aby elfskou věc dostal míšenec. Nikdy. Proto, i když by se jednalo o tříčtvrtečního elfa, nebyl by salleiin povolen. Chápeš?“

Oogami kývl. „Elfové jsou pokrytci.“

Rikuson překvapil. On totiž také přikývl. „Máš pravdu. Jsou. A abych řekl pravdu, i když jsem to tu nenáviděl, jsem nyní rád, že jsem tady. A jsem i rád, že tě Aarin odnesla – kdybys vyrostl tady, byl bys stejný jako ti puritáni… No, vraťme se k teorii.“ 

Nalili si další pohár čaje.

„Jak jsem řekl, až ti odemknu pavučinu, budeš schopen vidět jednotlivá vlákna energie. To je první stupeň salleiinu. Druhý stupeň se provádí v případě, že není moc času – jedná se o podporu kouzel. To budu muset udělat u tebe – až se vzbudíš, budeš mít pocit, že něco nového umíš –a bude stačit, abych ti to jednou ukázal – a ty to kouzlo zvládneš sám. Poslední stupeň je tak trochu potupa. Používá se, když má elf problém s nějakým určitým kouzlem – dokážu mu ho totiž doslova natlouct do hlavy - a tělo ho prostě bude umět. I když ho mysl moc nechápe. To se pak stane reflexem. Třetí stupeň ale moc často neuvidíš, protože to je tak potupné, že to hrdý elf prostě nepřijme. Jako tvá matka…“

„Problém s portálem, viď?“ vzpomněl si Oogami. Viděl to v té vzpomínce…

„Jo, neumí portál. Musel bych využít třetího stupně. Ale to ona nikdy nepřijala.“

Chvíli mlčeli.

„Takže,“ začal Oogami, „ty se mi dostaneš do hlavy, odemkneš mi pavučinu a já pak uvidím energii. Jde to nějak vypnou? Abych to neviděl?“

Rikuson se pousmál. „Spíš budeš mít problém to zapnout. Vidíš mou auru? Teď?“

„Teď ne,“ přiznal Oogami.

„A proč?“

„Nesoustředím se. Teď jí nepotřebuju, tak jí nevidím,“ řekl opatrně. Proč se ho na to ptá? A jak to vůbec ví? Že by Lyzen…?

„S pavučinou to bude stejné. Ale pokud už umíš na přání vidět aury, tak by to pro tebe neměl být problém.“

Oogami přikývl.

Rikuson vstal. „Nemá cenu to protahovat. Čím dřív začneme, tím dřív se budeš moci učit. A tím víc zesílíš, než půjdete do lidského světa.“ Rikuson si na kameni povylezl výš a pokynul Oogamimu, aby si sedl také.

Oogami se zhluboka nadechl. Tak, do toho! Přešel ke skále a sedl si před Rikusona. Ten mu položil ukazováky na spánky a doporučil Oogamimu zavřít oči. Ten ochotně poslechl.

„Může to být nepříjemné, může to bolet. Na každého to působí trochu jinak, ale když jsi zvládl předat Lordu Lyzenovi svou duchovní energii, neměl by to být pro tebe až takový problém… Tak, připraven?“

Oogami přikývl. „Do toho!“

Cítil, jak do něj z Rikusonových prstů proudí teplo. Pomalu mu naplňovalo hlavu a přecházelo krkem do celého těla. Rozhodně to nebylo bolestivé, spíš se mu chtělo zvracet. Cítil to až po konečky prstů a najednou jako by se země zatočila, jako by zmizela skála, zem pod ní a zůstal jen prostor. 

Oogami jím padal, i přes zavřená víčka viděl zlatou záři, která ho obklopovala. Kolem něj se vlnily řeky zlatavých proudů, které se křížily a narážely do sebe i do něj, sám se stával těmi proudy, nechával se jimi unášet, neřízeně, jako by byl dětská loďka, kterou dítě zapomene chytit a ona mu uplave. Rozplýval se, stával se ničím, aby se během chvíle zase spojil do sebe samého.

Proudy ho unášely dál a dál, za hranice jeho vědomí, do míst, kde už pomalu nevnímal ani sám sebe – do míst, kde kdyby zůstal, už by se nenašel. Roztříštilo se mu vědomí, zlomila se mu osobnost, byl sám, ale i když to už nebyl on, i když místo něj zbyla jen hmota, cítil, že se drží neviditelného provazu, který mu háže někdo jiný.

Spatřil konec. Místo zlaté v dálce vířilo barevné spektrum světla, barvy duhy ho do sebe vtahovaly do svého trychtýře, proud se zrychloval, točil ním, kde je nahoře a kde je dole?

Když už byl skoro na konci, trychtýř ho nechtěl pustit. Ovinul se kolem něj jako had a Oogami nemohl dýchat. Myslel na ten konec, který viděl, ke kterému se snažil natáhnout ruku, uchopit neuchopitelné, uvidět neviditelné - zachránit se.

Uchopil.

Dopadl hlavou na zem. Nemohl dýchat. Lapal po dechu, jako by byl ve vodě a jen se na ní dusil. Sípal. Zalykal se. Naprázdno kašlal. Dokonce si myslel, že se i pozvrací. Stočil se na zemi do klubíčka a přál si zemřít. Bolela ho hlava, oči ho pálily, mozek snad vůbec neměl - a plíce mu odmítaly přijmout vzduch.

Někdo ho popadl za ramena a zvedl vzhůru. Rána mezi lopatky – výdech. Oogami se znovu rozkašlal, tentokrát ne naprázdno. Další dána, další výdech. Oogami se rukám vytrhl a dopadl na všechny čtyři. Plíce překonaly odpor. Zhluboka dýchal. Nebylo to lepší. Vnitřnosti se mu kroutily do podivných a bolestivých uzlů a to, co přišlo, pochopil asi o půl minuty dřív, než k tomu skutečně došlo - a nějakým zázrakem se mu podařilo odplazit se o pár metrů dál, do křoví.

Opřel se o strom, zhluboka se předklonil – a začal zvracet.

Trvalo to snad věčnost. Kolik toho v tom zatraceným žaludku měl? Vnitřnosti mu s každou novou salvou poskakovaly a už samotná přítomnost starého hnusu v puse jako by zbytek těla evokovala k tvorbě nového.

Nesnášel zvracení.

Když už měl pocit, že je definitivní konec, odstrčil se od stromu a dopadl na  kolena. Pocítil ruku na své hlavě  opatrně zvedl oči.

Rikuson.

Podával mu nějaký kus látky a pohár - s vodou? Pokusil se usmát, ale moc to nešlo. Chtěl poděkovat, ale bál se, že kdyby otevřel pusu,  mohl by znovu něco vrhnout. Místo toho pokývnul hlavou, věci si vzal a odbelhal se o kousek dál.

Vypláchnul si pusu. Několikrát. A pořádně. Když už se mu zdálo, že je všechen hnus pryč, nalil si zbytek vody na hlavu. To ho trochu zchladilo a umožnilo mu to myslet.

Látkou si utřel mokrý a zpocený obličej.

Tak, to by tedy měl za sebou. Co že to bylo?

Jo, salleiin, vlastně.

Humus.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně Rikuson, když se Oogami posadil na skalku. Jo, z tý vlastně před chvílí spadnul – to proto to tak bolelo.

„Nevím, ty jsi tu odborník,“ zamumlal.

„Málokdy se stane, že by to někdo snášel až tak špatně,“ potřásl Rikuson hlavou.

No, Oogami nikdy neměl rád rychlou jízdu - a to, co zažil ve své hlavě, to by klidně mohl přirovnat k horské dráze – hodně rychlé horské dráze. Takže se moc nedivil. Kdyby mu Rikuson řekl, že to bude něco takového, možná by se psychicky lépe připravil.

„Tak, co teď?“ zeptal se Oogami. „Mám to za sebou,“ ano, opravdu si to užil, „tak teď mám dělat co?“

Mlel trochu nesrozumitelně. To bude tou ránou do hlavy…

„Nejdřív se musíš dát dohromady. Už bude poledne, takže by ses měl i najíst…“

Oogami se zarazil. „Poledne?“

Rikuson přikývl. „Salleiin trvá dlouho, i když to tak nepřijde. Mám tu ještě nějaký jídlo a čaj, sníme to a pokud se budeš cítit dobře, můžeme začít opatrně cvičit.“

Asi další hodinu strávil Oogami odpočinkem. Ovšem jen fyzickým, protože mu Rikuson vykládal další teorie ohledně magie. Oogami se snažil poslouchat pořádně, ale občas se mu stalo, že se musel zeptat dvakrát – že něco přeslechl nebo nepochopil. A Rikuson byl velice trpělivý učitel a Oogami rychle chápal – ovšem teorie je vždycky lehčí než praxe – alespoň v magii.

Znázorňoval mu ve vzduchu obrazce, které musí umět, aby mohl čarovat a Rikuson měl pravdu – sotva Oogami nějaký ten obrazec uviděl, měl pocit, že ho zná – že ho UMÍ… jen vidět materiál, pavučinu a bude to dobré…

„Myslím, že si už máš dost,“ prohlásil Rikuson, když mu představil asi deset znaků pro různá obranná kouzla. Prý si je ještě dnes všechny vyzkouší a pak až bude z hodiny propuštěn… „Teď si vzpomeň, jaký to byl pocit, kdy jsi věděl, že musíš vidět aury. Zavři oči a představ si něco, čím to chceš zapnout. Třeba si v mysli zapal svíčku nebo tleskni a donuť se myslet na to, že po tomhle se před tebou rozevře pavučina – a ty už víš, jak vypadá. Byl jsi tam.“

Oogami zavřel oči a zauvažoval.  Pak si uvědomil, co to bude… něco, co mu připomene jeho slib z druhé strany. To, že se vrátí.

Cvakl vypínačem lustru jeho bývalého dětského pokoje na Zemi.

***

Do hradu se vracel až o pár dalších hodin později. Byl unavený, ale jinak nadšený sám sebou, že to konečně vidí. Viděl pavučinu, viděl proudy její zlatavé energie, viděl její vlákna, jak se přes sebe přelínají, tvoří chuchvalce, které se během vteřiny zase rozpadnou a plavou dál, připraveny zase se spojit. Chvíli jako by pluly  po proudu nějaké řeky, chvíli se vlnily unášeny větrem a jindy padaly k zemi jako sněhové vločky – a nic je nezastavovalo, nic je neovlivňovalo, žádný pohyb větru, žádná gravitace, den či noc, nic.

Ta energie žila svým vlastním životem, svou vlastní silou – nezávisle na okolí – pokud ovšem do jejich života nezasáhl mág.

Tento svět, svět pavučiny, Oogamiho přiměl, aby na magii pohlížel jinak. Ne jako na náhodné akty, které se mu málokdy pořádně povedly, ale jako na umění - tkalcovství, vyšívání, nebo dokonce jako na hru na harfu – a výsledný obrazec jako na mistrovské dílo. Vždyť většina složitějších znaků, které mu pak Rikuson ukazoval, dokázal konkurovat i nejsložitějším znakům kanji..

Oogami natáhl ruku před sebe a stáhl k sobě dva prameny energie. Šly k němu velice ochotně. V mysli je překřížil a oni se překřížily i ve skutečnosti, přitáhl si další dva k sobě, pak další a začal v mysli tvořit jeden ze znaků, které se dnes naučil – tisíce vloček se během jedné vteřiny přesunuly k němu, aby se během několika dalších vteřin spojily v vcelku ještě jednoduchý tvar, který zapečetil něčím uzlu podobným a v jeho ruce se vytvořil štít.

Sice na něj spotřeboval zbytečně moc energie a trvalo mu moc dlouho, než ho dodělal, ale nemusel ho zkoušet, aby se ujistil, že je to ten nesilnější štít, jaký kdy dokázal vytvořit.

Bylo to tak… jiné, tak odlišné od jeho dřívějších pokusů, když teď viděl jednotlivé proudy, když věděl, co má dělat – už se necítil jako slepý bez hole. Teď už věděl, že to zvládne.

Cvakl vypínačem a energie kolem něj zmizela.

Věděl, že kdyby chtěl, něm, až bude chtít, uvidí jí znovu. Pochopil, jak na to.

A teď by to chtěl někomu říct. Někomu se pochlubit. Někomu, kdo za ním stojí už dlouho, kdo mu radil v začátcích, kdo s ním míval trpělivost a od koho doufal, že by se mohl přiučit i něco víc.

Kiribu.

Začal ho hledat. Chodil po domě, proplétal se mezi sloužícími a snažil se najít stopy jeho aury, které teď také viděl mnohem lépe a čistšeji. Prošel hořejšek domu, ale nenarazil na něj. Prostřední patro také nejevilo známky jeho přítomnosti a tak se rozhodl, že se podívá ještě dolů.

Cestu ke kuchyni znal, ale  když tam Kiriba nenašel, zkusil to i jinam. Většina sloužících na něj udiveně hleděla, zřejmě nechápali, co tam Oogami dělá - a popravdě, on sám to také netušil. Ta novinka už z něj vyprchala, začínal mít hlad a tak se otočil, že se vrátí zpátky a počká, až se mu Kiribu sám ukáže – ale vzhledem k tomu, že už o něm týden nebylo vidu ani slechu, obával se, že se mu chlapec schválně vyhýbá.

Ale proč?

Jak tak bloumal, pozoroval tváře okolo. Pár sloužících znal, občas je potkával i nahoře, většinou to ale byli úplně cizí lidé.

„Hele, Ikumi, co myslíš, že tu dělá?“ zaslechl šepot, když ho míjela dvojice vlků.

„Nevím,“ odpověděl stejně tiše ten druhý, snad si mysleli, že je Oogami neslyší. Tyhle dva Oogami neznal, nepochyboval ale o jejich… vztahu. „Do toho, Byu, lásko, nebudeme strkat nos.“

Bingo, zvuk polibku. Měl pravdu.

Co tady dole sakra hledá? Vůbec sem neměl lézt.

Otočil se na podpatku a rozhodl se, že se vrátí zpátky. Po pár chodbách si však uvědomil, že jde špatně. V duchu zaúpěl. Na té „křižovatce“, kterou právě míjel, asi vážně neměl jít rovně, měl zahnout.

Co teď? Vrátí se zpátky do výchozího bodu a bude doufat, že na někoho narazí cestou nebo se má pokusit zavolat o pomoc? Už jenom ta představa mu přišla velice trapná. Nebude se chovat jako největší ubožák, pokusí se najít cestu sám.

Vrátil se zase  na křižovatku a zahnul jinam – cestu však opět nepoznával, takže zase špatně…

Začal si nadávat do blbců a idiotů. Co sem leze, když to tu nezná? Co leze sem, když sotva trefí do kuchyně?

Začínal propadat zoufalství. Co teď? Musí se odtud vymotat, dokud si někdo neuvědomí, že chybí nějak moc dlouho. Vrátil se už Rikuson do domu? Sháněl se něm Lyzen?  Co když už mu došlo, že by Oogami měl být zpátky? Lyzen by byl schopen zburcovat celý dům, aby Oogamiho našel a větší potupu si elf nedokázal představit…

Zaposlouchal se, jestli něco nezaslechne – nic.

Ticho.

Popošel o kus dál a opět se zaposlouchal. Zdálo se, že tentokrát slyší hlasy. Zaplavila ho vlna radosti a vydal se tím směrem. Požádá o pomoc, bude vypadat jako blbec, ale dostane se nahoru. Byl už jen pár kroků od těch hlasů, stačilo se ozvat, ale ty zvuky – zrudl ještě víc.

Kam se to dostal?

Kdo si to rozdává přímo tady?

Chtěl se otočit a vyrazit zpátky, nerušit, ale něco ho zadrželo – hlas jednoho z účastníků, který asi znal – a pak ten druhý, který znal určitě…

„Co když někdo přijde?“ slyšel Oogami ten asi známý hlas.

„Kdo by sem chodil?“ zabručel ten druhý a Oogami nasucho polkl.

Jasně, kdo by sem chodil, poslouchal a čekal, až ho propíchneš? Jenom takový idiot jako on…

Zatnul zuby, potlačil mdlobu a otočil se k odchodu. Pokud ho uslyší…

Stalo se několik věcí najednou. Otočil se moc rychle a neodhadl šířku chodby. Narazil do stěny u níž, jako na potvoru, něco stálo. Něco, co vytvořilo dost hlasitý zvuk na to, aby je to vytrhlo z jejich aktivity. Vzápětí zaslechl ‚Někdo tam je!‘ a zvuk, jako když někdo vytahuje meče z pochvy.

„Kdo je tam?!“ zařval ten někdo a Oogami si pomyslel, že pokud doteď mohla být nějaká mýlka o vlastníkovi určitě známého hlasu, byla dávno v trapu.

Mohl se otočit na podpatku a pokusit se prchnout, ale moc dobře znal prchlivou povahu toho vlka a mohl by taky skončit s mečem v zádech. Rychle se tedy pomodlil – ne, že by byl věřící - zhluboka se nadechl a s rukama zdviženýma vstoupil do místnosti.

Byl tam nepořádek,  vypadalo to jako odložiště všeho možného harabudrí, nářadí, starých postrojů a tak, ale teď to bylo všechno odklizené na jedné hromadě, na jedné straně místnosti. Na té druhé byla deka a na ní se krčil mladý míšenec, který si rychle  zapínal knoflíky košile. Ve tváři byl rudý.

Ten druhý taky.

Ten druhý ale zrudnul vztekem a když Oogami vešel dovnitř, výraz v Rugově tváři byl jasný –

Zabít.