Shonen-ai

TŘI

Stál kdesi na dětském hřišti z lidského světa. Byl tam on, Oogami, ve své pravé elfské podobě, v ruce držel meč a… naproti němu, v dálce, stála Laarii. Vůbec jí nemohl poznat, své rudé vlasy měla rozpuštěné, byla namalovaná a na sobě jakési  černo červenu kombinaci trika s dlouhými rukávy, hlubokým výstřihem a roztrhaným spodním lemem a přiléhavých kožených kalhot s kozačkama. Ruce s těmi nepřirozeně dlouhými nehty měla volně svěšené podél těla a nehezky se usmívala.

Naproti ní stál Lyzen, též ozbrojen, na sobě oblečení lidského světa a hovořil k Laarii, jejíž výraz se měnil… Ten zlý úsměv se začínal vytrácet a nahrazoval jej smutek, možná smíření…

Lyzen pozvedl meč a rozběhl se proti ní.

Oogami ho chtěl zastavit, zavolat na něj, že to nesmí, že jí nesmí zabít, ale nemohl se hnout, nemohl mluvit, nemohl nic – a tak se jen díval, jak Lyzen bodl - 

V jednom okamžiku tam Laarii byla a najednou se místo ní do světa rozletělo na tisíce lístků sakury…

***

Otevřel oči. Byl celý zpocený a třásl se. Když pominulo zmatení z jeho nočního děsu, natáhl se na stolek pro vodu,  napil se a zhluboka vydechl. Takhle živý sen už dlouho neměl. Kdysi se mu místy něco zdávalo, ale to byly jen takové střípky, nic konkrétního. Tohle bylo… Skoro jako by viděl budoucnost…

Potřásl hlavou.

Ne, to je kravina. Vidět do budoucnosti? Je sice elf, mág a kolem něj se dějí věci, na které by kdysi ani nepomyslel, ale vidět budoucnost? To už je trošku moc přitažené za vlasy. A i kdyby to někdo dokázal, tak dost pochyboval o tom, že by to byl zrovna on sám.

A  i kdyby, i kdyby existovala nějaká malá pravděpodobnost, rozhodně by se nemohlo stát to, co ve snu viděl.

Lyzen by Laarii nikdy nezabil.

Nikdy!

Jen na něj takto dolehly události posledních dnů…

Ano, tak to bude.

Ještě jednou se napil, zatřásl hlavou a zhluboka se nadechl. Má před sebou důležité… jak by to nazval… jednání, měl by být v dobré duševní kondici, pokud to chce přestát ve zdraví.

Pohlédl z okna. Ještě byla tma. Nevěděl, zda je dost brzy na Rikusona, ale takhle nějak vstávává Ruga, možná ještě později, tak by to mělo stačit.

Je zajímavé, že když člověk nemá po ruce hodiny ani žádný jiný přístroj, který by zachycoval tok času, vypiluje si v sobě své vlastní vnitřní hodiny… Oogami už teď dokázal odhadnout čas lépe než kdysi. Netušil, zda je to nějak užitečné, ale zvedalo mu to sebevědomí.

Začal se tedy rochat z postele, čímž vzbudil Lyzena.

Ten zamžoural a usmál se. „Už jdeš?“

Oogami přikývl. „Jo, bude to tak… Ty ještě spi.“

„To rozhodně budu,“ protáhl se Lyzen, využil prázdné postele a zabavil si pro sebe celou peřinu. „Užij si to.“

„To ti děkuju.“

Oogami nikdy nevěděl, jestli Lyzen používá ironii nebo ne.

Bylo to lehce frustrující.

Začal se oblékat. Asi tam ještě bude zima, zvolil teplejší oděv. Lyzen ho z postele pozoroval lehce zvídavým pohledem. Už to Oogamimu tolik nevadilo, ale…

Ten pocit zvířátka v ZOO…

Byl už připravený k odchodu, když se ho Lyzen nečekaně zeptal: „Věříš mu?“

Oogami pokrčil rameny. „Nevím… co si mám o něm myslet… je to normální, aby člověk… tedy elf… tak rychle změnil názory a pocity?“

„Stává se to… Proč tam jdeš?“

Co je to za otázku? Vždyť sám Lyzen ho k tomu přesvědčoval. I když…

 „Taky nevím,“ ušklíbl se Oogami. „Říkej tomu vnitřní pocit.“

„Hmmm… Vnitřní pocit… To zní záhadně…“ protáhl Lyzen a otočil se zády k němu. „Jdu  spát…“

„Jo, dobrou,“ popřál mu Oogami a vzal za kliku.

Ještě ani nevyšel z pokoje, když Lyzen zamumlal: „Zkus mu věřit… nebýt jako on.“

„Dobře…“

Zkusit to může.

Pokud se tak ten druhý bude chovat taky…

Na nádvoří došel jako první. Aby se ujistil, dvakrát ho prošel kolem dokola, zda tam někde Rikuson není a když opravdu nevykazoval známku své přítomnosti, Oogami se posadil na schody vedoucí z podloubí na nádvoří. Byla stále tma a Oogami nevěděl co dělat. Zvedl oči k obloze. Počítat hvězdy? Sám sobě se v duchu zasmál.

Bože, to snad ne…

„Přišel jsi,“ ozvalo se vedle něj tiše.

Oogami lehce nadskočil, ale  vzpamatoval se rychle. Kývl Rikusonovi na pozdrav.

„Čekal jsi dlouho?“ zeptal se, jakoby zdvořilostně.

Ne, asi patnáct minut, chtělo se Oogamimu procedit mezi zuby. Ale ne, nebude ho popichovat. Nevypadalo to, že by mu chtěl Rikuson jakkoli škodit.

„Ani ne,“ řekl.

Rikuson, snad potěšeně, přikývl. Otočil se zády a vyšel. Mířil si to k hlavní bráně. Oogamimu se stáhl krk. Jistě, neublíží mu. Lyzen by mu to neodpustil. Ale i přes to všechno...

On chce jít ven?

Pokus se mu věřit.

No jo, ale…

Nebýt jako on…

Kam chtěl jít?

Rikuson se zastavil, asi si uvědomil, že Oogami stále stojí. „Půjdeš za mnou nebo ne?“

Oogami tedy šel. Nehodlá před ním dávat najevo jakékoliv pocity. Ne, to nebude.

Venku, když odešli i z toho matného světla, které vypouštěly svíticí kameny rozestavné po domě, neviděl na krok. Rikuson natáhl ruku a v dlani se mu začala tvarovat čistá energie, která se vytvarovala do koule. Ruku spustil a ona dál visela ve vzduchu, pohybujíc se kousek před Rikusonem, osvětlujíce cestu.

Pěkný trik.

Šli po příjezdové cestě, skrz sad a pak ještě dál, do lesa. Šli něco přes deset minut. Oogami tady v těch místech nikdy nebyl, Rikuson ho vedl. Vypadalo to, jako by tudy chodil často.

Nemluvili. Ani jeden neměl, co by řekl.

Došli na palouk. Ozařovalo ho světlo měsíce, takže ani Rikusonovo ‚baterky‘ nebylo třeba. Bylo to moc příjemné místo. Rozlohou se rovnalo polovině jeho školní tělocvičny, všude kolem byla louka ohraničena lesem a téměř uprostřed stál nízký plochý kamen, který přímo vybízel k tomu, aby se kolemjdoucí posadil.

Rikuson došel až ke kamenu a opravdu toho využil. Oogami chvíli postával vedle, když se ale nic nedělo, sedl si také.

Jako by na to Rikuson čekal.

Vzhlédl k obloze.

Mlčel.

Oogami vzhlédl též, ale nic zajímavého tam neviděl. Jenom hvězdy. Nic víc.

To ticho začínalo být nesnesitelné.

„Proč jsem tu?“ začal tedy Oogami. „Něco jsi mi chtěl říct. Co?“

Rikuson se zahleděl na Oogamiho. Díval se na něj tak, jako by ho viděl poprvé. Jeho oči byly daleko něžnější, než jak si je kdy Oogami pamatoval. Po chvíli se Rikuson uchechtl a opět se zadíval na temné nebe. Ovšem teď se mu na tváři rozšířil úsměv.

To Oogamiho lehce zaskočilo.

„Rikusone?“

„Mám rád hvězdy,“ řekl Rikuson. Oogami byl tak zaražený, že nesedět řádně, svezl by se z kamene.

„Prosím?“

„Mám rád hvězdy,“ opakoval Rikuson. „Jsou s námi od počátku věků a budou i do konce. Jsou tak vzdálené, ale nám to přijde, jako bysme se jich mohli dotknout, když bysme natáhli ruku. Jsou stálé, ale zároveň tak pomíjivé. Každou noc vidíš jiné seskupení, nikdy přesně nevíš, co ti ukážou. Září jasným světlem, které je ale chladné. Takové hvězdy… Jeden by je až litoval, že?“

Oogami vykulil oči. Ponechal si přednášku o tom, co vlastně hvězdy jsou a jak je vidí vědci v jednadvacátém století, protože by to Rikuson asi nepobral. Ne, nezarazilo ho jeho pojednání o hvězdách. Jen byl překvapen, jak moc Rikuson mluví… mluví vznešeně, mluví decentně, v jeho hlasu nebyl cítit ani osten té nenávisti, jakou k Oogamimu cítil.

Co se s ním stalo?

Bylo ticho a Oogami si uvědomil, že to nebyla pouze řečnická otázka, že na ní Rikuson požaduje odpověď.

„No… ehm… já se ve hvězdách moc nevyznám,“ zablekotal.

„Hvězdy jsou skutečně pozoruhodné. Jde z nich přečíst budoucnost, můžeš je požádat, aby ti poradili při rozhodování… Bohužel naučit se z nich číst vyžaduje stovky a stovky let zkušeností a i já se dozvím jen zlomek toho, co nám říkají. Je to škoda,“ povzdechl si a sklonil hlavu.

„Počítám, že jsi nechtěl mluvit o hvězdách,“ chtěl se vrátit Oogami k tématu. Tyhle vytáčky ho nebavily.

„Ne, to nechtěl. I když jsou dnes tak krásné…“ Opět vzhlédl o obloze, pak ale potřásl hlavou, jako by se náhle probral z transu. „Máš pravdu. Nebudeme mluvit o hvězdách. Půjdeme k věci.“ Náhle zvážněl. „To, co ti chci sdělit, je velmi důležité. Poslouchej mě pořádně, na tom, jak náš rozhovor dopadne, budeš mít velkou účast i ty sám…“

Vstal z kamene, Oogami ale zůstal sedět. „To, co se tu stalo, myslím Guruka a únos té mladé slečny,“ lehce se otřásl, „to je neočekávané. A neodpustitelné. Není možné, aby z toho Guruk jakkoliv vyvázl. Nesmí. Musí být zastaven.

Předpokládám, že ti již bylo sděleno, že uprchl do lidského světa. Tam ho též musíte pronásledovat.“ Oogamiho udivilo to musíte. „Bude vytvořeno mnoho pátracích skupin, které budou náhodně vyslány do lidského světa a budou tam pátrat. Pár je jich již na cestě. Vím, že až se Lordu Lyzenovi vrátí jeho magické síly, bude chtít jít také. Má na tom svůj osobní podíl. Nebudu zapírat, že se mi to nelíbí. Neměl proti němu šanci tehdy v hlavním sále, pochybuji, že bude o moc větší na druhé straně… To ho ale nezarazí. Nechce jen tak sedět a čekat, chce něco dělat. A také ho jeho matka ujistila, že Gurukovo tělo bude velice oslaben vinou Dony Daray, která s ním prostřednictvím královny bojovala…“

To Oogamimu nedošlo. Bodlo ho u srdce, když si uvědomil, že Rikuson zná Lyzena o TOLIK lépe…

„Svou ‚skupinu’si bude chtít asi vybrat sám, i když mám tušení, koho s sebou vezme. Další věc, s čím nesouhlasím, ale to je jedno. Pochybuji, že bys ty zůstal tady, když bude Lord Lyzen v nebezpečí, takže nejspíš půjdeš taky.“

Oogamimu poskočilo srdce. Za prvé pocítil strach. Strach z boje. Strach ze setkání s Gurukem, strach o Laarii, která je v nebezpečí, strach o Lyzena, který by mohl znovu zemřít. Na druhé straně ale opět bude mít možnost potkat své rodiče! To by bylo… super!

„Já do lidského světa nemůžu,“ pokračoval Rikuson. „Jsem přiliž starý na to, abych přijímal nové informace ze světa plného lidí. Ty jsi tam ale žil dost dlouho na to, abys mohl dělat své skupině průvodce. Můžeš jít do domu tvých rodičů a využít ho jako… řekněme základnu.Můžeš být prospěšný tím, že si můžeš všímat detailů… Změn, které by se tam Gurukovým působením mohly  stát…

Pokud máš ale bojovat proti Gurukovi a nebýt jen přítěž, kterou je nutno ochraňovat, musíš mít nějaké schopnosti…“

Jo. Přesně to Oogami věděl. Postup jeho vlastní vůlí ale nebyl tak rychlý, jak by si sám představoval.

„Ty sám máš velice silný obranný potenciál. Obranný a duchovní, jako měla tvá matka.Tvé základy jsou ale slabé a co se týče výsledných sil… Rozdíl mezi tebou a třeba Lordem Lyzenem je obrovský,“ řekl Rikuson.

Oogamiho z nějakého důvodu ta otázka popudila. Byl na toto téma opravdu citlivý.

„Jo. Já vím,“ štěkl. „Snažím se. Trénuju. Učím se. Jenže, na rozdíl od vás, vznešených a vysokých, mi něco schází - “

Chtěl ještě pokračovat, ale Rikuson zvedl ruku. „Já vím, co ti schází.“ Pak se na okamžik odmlčel. Zhluboka vzdychl a posadil se zpět vedle Oogamiho.

„Vypadá to, že naše pohledy se poněkud prohodily. Nejdřív jsem já neposlouchal to, co jste se mi ty a Lord Lyzen snažili říct. Zavíral jsem před tím oči. Teď ale ty děláš to samé přede mnou… Zkus mi trochu věřit.“

 „V čem přesně?“

„Potřebuješ zesílit. Potřebuješ, aby ti někdo pomohl s magií. Já se ti nabízím, jako jeden z bývalých duchovních pilířů Staré Rady, že tě provedu salleiinem.“

Oogami zalapal po dechu.

Cože to říkal?

Že ho provede salleiinem? Vždyť Rikuson ho nenávidí! Tak proč by to dělal? Oogami si vzpomněl, že Lyzen mu jednou říkal, že salleiin je nebezpečný – pro obě strany. V tomto případě spíš pro Oogamiho. Jde snad Rikusonovi o tohle? Ublížit mu a pak říct, že to byla nehoda? Že už to dlouho nezkoušel a prostě na něco ‚zapomněl‘?

Oogami zavrtěl halou. Ne, to ne. To by neudělal. Ne Lyzenovi před nosem. Tak o co šlo? Proč ta náhlá změna?

Bál se toho.

„Nechci,“ řekl dřív, než stačil zauvažovat. Pozdě, bylo to venku.

Rikuson nevypadal, že by ho odpověď překvapila. Spíš jako by ji čekal. Jako by věděl, že bude muset použít něco víc. Že ho bude muset přesvědčovat. A to taky začal.

„Nemáš jinou možnost,“ řekl jen. V jeho hlasu nebyla ani kapka rozladění. Zněl spíš jako otec trpělivě něco vysvětlující zabedněnému synkovi. „Samotný talent nestačí a sám nemáš na to, aby ses nějak výrazněji posunul. Salleiin je pro tebe nevyhnutelný a i kdybych ti ho nenabídl já, jsem si jistý, že Lord Lyzen by si to vzal na starost sám – buď by požádal mě nebo svého otce… Každopádně někdo musí, protože ty nemáš čas ani trpělivost učit se kouzla poslepu. Salleiin ti hodně pomůže.“

Jak rychle to odmítl. Jak rychle vypustil z úst to slovo, které stejně značilo to, že ještě nebyl schopen plně Rikusona vyslechnout. Jako by to bylo včera, plně se mu vybavila situace, kdy ho viděl poprvé – jak kysele se na Oogamiho tváři, jak mu vyrazil dech, když mu praštil Oogamiho vlastním mečem do hrudi.

Jako y to bylo včera, slyšel hádku mezi ním a Lyzenem, kde padla ta věta, která se mu zaryla pod Kůži. ‚Vždyť ani nechce! Ale já…‘.

Slyšel ho debatovat s tím Vysokým elfem ze Star Rady, jehož jméno už stačil zapomenout. Viděl ho, jak s černýma očima plnýma hněvu útočí přímo na něj. Pohledy nenávisti, kterýma na něj vždy hleděl. Nenávist, zášť, lhostejnost a nejsilnější - závist a žárlivost.

To bylo vše, co od něj kdy získal. Až do toho dne, kdy Oogami zachránil Lyzenovi život – tam v sále. Až do doby, kdy se potkali na té chodbě a Rikuson se na něj poprvé usmál. A teď s ním hovoří, jako by se to negativní nikdy nestalo.

Proč?

A co bylo nejtragičtější, věděl, že bude muset přijmout.

Nic jiného mu ani nezbývalo.

Teď je to on, Oogami, kdo musí předstírat, že se nikdy nic nestalo.

„Co se stalo? Proč mi najednou pomáháš? Nenáviděl jsi mě!“ Schválně použil minulý čas, třeba se toho Rikuson chytne. „Jsi ke mně začal cítit sympatie?“

„To určitě ne,“ připustil s úsměvem na rtech. Byl to příjemný úsměv. Takový na něm viděl poprvé. Vycházelo z něj jekési hřejivé teplo a Oogamiho napadlo, jestli se takhle nechovával, když býval s Lyzenem. „Je to něco, co dlužím Aarin.“

Tato věta Oogamiho vytrhla ze snění.

„Prosím? Jak bys jí ty mohl něco dlužit???“

Teď se pro změnu zatvářil kysele. Ale nebyl to nepříjemný výraz. Spíš tragikomická vzpomínka. „Snadno. A dost. Já, ona, její manžel a ještě jeden elf jsme byli Duchovní pilíře Staré Rady.“

Jo, takže se znali. To byl pro Oogamiho docela šok. Ale místo aby se ptal na matku, vylítl mu z úst ten nejméně podstatný dotaz. „Co je Duchovní pilíř?“ zeptal se. Rikuson to dnes zmínil podruhé, asi to bude něco důležitého…

„Duchovní pilíř, Útočný pilíř, Obranný pilíř a Léčitelský pilíř, byly čtyři základní složky Staré Rady, každá skupina měla čtyři zástupce a středem byl král Raizen… Ale odbočuješ, o tom jsem se bavit nechtěl…“

Odmlčel se, Oogami toho využil. „Co jsi to říkal o mé matce?“

Chvíli přemýšlel, připadalo mi, že neví, jak začít. Pak jen vzdychl a smířen s tím, že to z něj Oogami prost hodlá dostat, vytáhl z podkošile nějaký řetízek. Ještě dřív, než si Rikuson položil svůj medailonek na dlaň, Oogami jako v transu udělal to samé… A dva skoro stejné medailonky leženy v dlaních jejich vlastníků a Oogami je porovnával.

Oba byly oválné, tak deset centimetrů dlouhé, modré a bohatě zlatě zdobené. Na obou byla vyobrazena růže bez trnů, na obou bylo jediné slovo – SHAIILYE – nikdy se nedozvěděl, co to znamená. Medailony si byly tak podobné, ale přesto byl každý jiný. Ten Rikusonův byl zářivě modrý, jako byly oči elfů, ten Oogamiho měl barvu nebe před bouří.

Ten medailon… Jakto, že je mají oba?

Než odešel do Shinkenu, dala mu ho matka. Řekla, že je to dárek, který mu měla věnovat už dávno, ale zapomněla na to. Prý byl pro ní důležitý. Dala mu ho a Oogami ho nosil, zastrčený pod oblečením, skoro už ho nevnímal. Nikdy ho nevyndával, nikdy ho nesundával… A Rikuson měl skoro ten samý… Proč?

Rikuson vzdychl. „Toto přiznání mi bude… velice nepříjemné, až trapné řek bych. Svým jednáním jsem téměř zradil důvěru, kterou ve mně Aarin a Aelain vložili, když ses narodil. Nečekej, že to nějak rapidně změní můj přístup k tobě, tak rychlé to nebude…“ Odkašlal si „Jsem tvůj kmotr. Lépe řečeno poručník v případě, že by se tvým rodičům něco stalo.“

Nastala trapná chvíle ticha, kterou naprosto překvapený Oogami proťal nevhodných vydechnutím: „Páni!“

„Nikdo to neví. Nikdo -  a doufám, že kromě Lorda Lyzena se to také nikdo nedozví. Předpokládám totiž, že mu to hned za tepla povíš a v tom ti ani bránit nebudu.“

Rikuson si medailon opět schoval pod košili a Oogami ho napodobil. Opět bylo ticho přerušené zpěvem probouzejících se ptáků. Začínalo svítat a občas k nim dolehly nějaké zvuky, že kterých se dalo usuzovat, že se dům probouzí. Měli by se vrátit zpátky…

„Tím, že mě tvá matka poctila tím být tvým poručníkem, mě k tobě připoutala… Teď mám za tebe zodpovědnost. Je mi jasné, že po tom, jak jsem se k tobě choval, jak mi mé city k Lordu Lyzenovi zatemnily mysl a málem jsem tak zradil důvěru tvé matky, bys mi celou tu ‚zodpovědnost‘ nejraději hodil na hlavu a nebudu a ani nemohu ti to zazlívat… Ale dovol mi alespoň jedno. Dovol mi, jménem tvé matky, abych tě provedl salleiinem. To je jediné, co pro tebe nyní mohu udělat.“

Oogami polkl knedlík, který se mu zapříčil v krku. Čekal hodně. Ale toto rozhodně ne. Ne to, že by někdy mohl být… zadobře s Rikusonem. „V tomto případě… asi přijímám?“ pokusil se Oogami o úsměv a podal Rikusonovi ruku. „A těším se na spolupráci s tebou.“ Protože to asi nebude tak hrozné…

Rikuson zvedl obočí, jako by jeho slovům nevěřil, ale ruku přijal. „Počkáme ještě nějakou chvíli, než se ti energie doplní. Do té doby jez hodně sladkého, choď se koupat do jezera a občas se projdi po lese, to všechno ti pomůže… salleiin je vysilující… pro obě strany. Měl bys být v dobré kondici. Pak ti dám vědět.“

Oogami přikývl a vydal se k cestě skryté mezi stromy. Už bylo docela vidět a Rikuson nevypadal, že by chtěl jít s ním. Ještě mu kývl na pozdrav a než definitivně opustil palouk, naposledy se na Vysokého elfa podíval. Ten seděl na kameni, záda lehce shrbená a najednou působil dojmem starce, který si poprvé uvědomí svůj věk.

Na druhé straně měl ale v očích pocit úlevy – jako by mu ze srdce padl obrovský balvan – a Oogami z něj poprvé, za tu dobu co ho znal, pocítil lidskost.

***

„To šlo vcelku dobře,“ ozvalo se za Rikusonem, když Oogami opustil mýtinu.

Rikuson lehce nadskočil a zalapal po dechu. „Pane Kiribu! Prosím vás, tohle mi nedělejte! Už jsem vás o to žádal!“

Kiribu se zakřenil. „Jo, myslím, že ses zmínil.“

Rikuson si otřel z čela ledový pot. Věděl sice, že tam NĚKDE Kiribu bude, nevěděl ale, kde přesně. Kiribu se uměl výborně maskovat – dokázal se skrýt i před Vysokým Duchovním elfem. Už teď, kdy mu ještě nebylo ani patnáct! Děsilo ho to…

Kiribu zvesela vyskočil na kamen a začal si do něj cvičně kreslit magické symboly. „Co na něj říkáš?“ zeptal se Rikusona, který mu nahlížel přes rameno a divil se přesnosti té malby. Když by ji dokončil, jako že to neudělá, celá skála pod ním by se proměnila v prach. „Já o něm nepochybuji,“ dodal, když pár milimetrů před koncem poslední linie kresbu zrušil.

„Předpoklady má,“ připustil Rikuson. Nenápadně si oddychl. „Možná, že na vrcholu svých sil by mohl být tak na druhé úrovni. Nezvládne léčitelství, jako jeho matka a nejspíš v bojové magii taky nebude perlit, jako otec, ale zbytek by s pomocí salleiinu zvládnout měl. Říkal jste, že už něco zvládá poslepu, že?“

„Jo, umí si hrát s aurou, zvládne základní štíty a bariéry a když dostane nával zuřivosti, dokáže tlakovou vlnu. Všechno poslepu. Pavučinu nevidí. Ostatně já také ne,“ dodal Kiribu jakoby mimochodem a pokrčil rameny.

„Nikdy jsem o vašem talentu nepochyboval!“  namítl Rikuson. Učil ho magické znaky a vše, co mohl poslepu zvládat. Kdyby byl elf, nebo aspoň z tří čtvrtin elf, mohl by mnohem víc… ale takto k tomu nedojde. I tak ale byl jeho latentní talent děsivý.

„Vím. Jinak bys mě neučil,“ zakřenil se Kiribu. „Já naopak vím, že nejsi až takový nelida, jak se tváříš. Umíš být i milej, když chceš.“

Na to Rikuson neodpověděl. Pouze sledoval místo, kde mezi stromy zmizel Oogami.

„Talent má,“ uznal. „Kdybych měl pět let… Za pět let bych ho vytáhl do první desítky stupnice určitě… za další dva roky do první pětky… Ale v tak krátké době, během pár měsíců… nevím, jestli to zvládne.“

„Věřím mu,“ řekl Kiribu potichu a pevně stiskl pěsti.

„Doufám, že to bude stačit.“

Vzhlédl k obloze. Zdálo se to být již před dlouhou dobou, co s Oogamim pozoroval nebe… Když je člověk napnutý, čas se hrozně vleče.

„Doufám.“