Kyuuketsuki no Koibito I) - Hajime
Kyuuketsuki no Koibito I. - Hajime
Upíři.
Vampíři.
Děti noci.
Vznešení mrtví.
Pijavice.
Vrazi.
Existuje pro můj druh spousta názvů, ještě víc však nadávek. Existuje spousta legend a hloupostí, které si o nás lidé ve svém panickém strachu vymysleli – ale sotva třetina je založena na pravdě.Ten strach je ale skutečný. A ať si lidé říkají co chtějí, padesát let je málo na to, aby se s námi naučili žít – a moc málo na to, aby nás přijali.
Má cenu jim říkat, že jsme se civilizovali, že už nepotřebujeme krev každý den a že bohatě stačí ta v prášku, kterou pro nás vyrábějí farmaceutické firmy?
Nemá.
Nevěří tomu.
I když máme kruté tresty. I když za zabití člověka (z jakéhokoliv důvodu) následuje okamžitá likvidace. I když k poslednímu smrtelnému útoku došlo už před třiceti lety – všichni máme svou existenci moc rádi.
U nich ale navždy zůstaneme ty bestie z hollywoodských filmů a legend. A myslím, že celou tou záležitostí se „společníky“ se to jen zhoršilo…
Jde o to, že pouhá krev z prášku nestačí… úplně. Je to, jako kdybyste člověka, co je zvyklý každý den jíst maso, donutili k vegetariánství. Zůstane v těle takový prázdný pocit, který dokáže uhasit jen krev čerstvá… V tomto jsou lepší krevní konzervy, ale díky těm protisrážlivým prostředkům je ta krev taková…nakyslá. A dokonce jsou i upíři, kteří jsou na tuto krev alergičtí.
Upír, který chce krev čerstvou, má tři možnosti. První jsou noční podniky, kde za „živou krev“ vyhodí peníze. Štětky, co tam pracují, slouží pro obojí potěchy a jsou kluby jak pro upíry, tak pro upírky a s různými cenovými relacemi. Ale stále jsou to jen lehké ženy… nebo muži, i když těch je mnohem méně. Sám jsem byl doslova NUCEN párkrát navštívit nějaký takovýto podnik – avšak podnik na úrovni, nemůžu říct, že by se mi to přímo protivilo, ale… mám raději soukromí.
Méně častá varianta je to, když si upír najde člověka, který s ním bude dobrovolně žít. Jak už jsem řekl, lidé se nás bojí, i když třeba ne veřejně, najde se jen hrstka takových, co přijmou do domu upíra. Znám pár těch, kteří to maskovali… myslím na veřejnosti, aby je lidé nedosuzovali, ale když to praskne, lidé zapojení do této skutečnosti, jsou najednou v menší oblibě… A pak je tu možnost koupit si KNK.
Poprvé se to rozjelo tady v Japonsku. Proto také ta zkratka – Kyuuketsuki No Koibito – milenec upíra. Nebo lidově společník. A ti, kterých se to týká osobně, si říkají konzervy. Je to hanlivý výraz a nelíbí se mi, ale i já, jakožto Vysoký Vampír, musím uznat, že to jediné to opravdu vystihuje.
Společníci jsou prodané děti a vlastně jde o obchod s bílým masem – o legální obchod s bílým masem. Dítě bývá ve věku 13-20 let, musí být zdravé a hodně často jde děti z dětských domovů, o sirotky, o děti odhozené, ze sociálně slabých rodin nebo o děti, kterých se rodiče chtějí prostě zbavit.
KNK*D, Kyuuketsuki No Koibito Direkutori, neboli jednoduše SEZNAM, je evidence těchto registrovaných dětí, ze kterých los vybírá tři adepty podle parametrů, který si onen „kupující“ upír stanoví. Žádajíc upír zaplatí nehoráznou sumu, čímž je zaručena jeho sociální zabezpečenost a tak to, že je bezproblémový, nesmí mít ani jeden jediný přestupek v oblasti upírského práva, skládá různé psychotesty a půl roku je sledován. Když projde, získá společníka. Smlouva je platná do dvaceti let dítěte. Poté je na onom člověku, zda s upírem zůstane nebo ne.
Většinou odejdou.
Což je špatné.
Protože nárok na společníka získá upír maximálně jednou za dvacet pět let.
A také není jistota, i když projde testy, i když los vybere tři adepty, stále není jisté, že společníka získá. Protože s žadatelem musí souhlasit rodiče nebo ti, kteří za dítě zodpovídají – a dokonce i samotné dítě. To zhatilo mou koupi před dvaceti sedmi lety- rodina ani jednoho z chlapců mi ho nechtěla dát, ani jedny – i přes vidinu vysoké částky peněžní – nedokázali překousnout, že jsem muž.
A teď se to málem stalo podruhé.
Dvě ze tří rodin nesouhlasí.
A já mám poslední možnost.
Ta třetí rodina váhá.
Chce mě nejdřív vidět.
A to by mohla být má šance.
Protože já působím dobře dokonce i na lidi. I když znají mou totožnost. Možná to bude v mém uvolněném chování, přátelském výrazu, v mém vzhledu.
Protože svou mocí si udržuji vizáž dvacetipětiletého mladíka.
Již 400 let.
***
Kurodanovi jsou velice solidní rodina. Vlastní malý obchod s mořskými plody, který je přímo v jejich rodinném domku, mají tři krásné děti, z nichž je jich nejstarší syn je již ženat a všichni v okolí je mají velice rádi.
Tak to alespoň vypadá.
Ve skutečnosti je ale pravda jen to poslední.
Krámek sice mají, ale ten nevydělává, mají dluhy všude možně a už u nich dvakrát byli na návštěvě exekutoři. A prostřední dítě, dcera, je závislá na drogách a aby jí zachránili, za další vypůjčené peníze jí poslali do léčebny – aby do toho po návratu opět spadla.
Dluhy a hrozba soudem bylo to, co je donutilo dát svého nejmladšího syna, Tetsuyu, do NKN*D… Protože částka, kterou jim zaplatím, pokryje všechny jejich dluhy – a ještě jim zbude dost na to, aby se odrazili ode dna.
To je něco, co se neodmítá.
Ani když je žadatel upír – a gay k tomu.
To všechno vím z jejich spisu, který držím v rukách. Oni mají ten můj.Po počáteční nervozitě jsme probrali všechny důležité body a pomalu přecházíme do společenské konverzace.
Měl jsem pravdu.
Působím na ně dobře.
„Dáte si ještě čaj, pane Nishikiori?“zeptala se mě hostitelka mile. Přikývl jsem. To, že nemůžeme přijmout lidskou potravu, je všeobecný omyl – můžeme a dokonce z ní i něco málo máme – kdyby došla krev, dokázala by nás udržet naživu tak o měsíc déle… i když po pravdě, to už by si asi většina upírů radši sama vzala existenci. A čaj mám docela rád. Přijal jsem ho tedy.
Během hovoru čekáme na Tetsuyu, který se zdržel ve škole. Chodí do lukostřeleckého kroužku a mají před nějakým turnajem, takže trénují navíc. Mně to nevadí. Mám fůru času. A aspoň bude tma. Ne, že by mě světlo zabilo, ale dvakrát příjemné mi také není.
A ten čaj byl výborný.
Věnoval jsem jí – podle mého – velice okouzlující úsměv a jí se přestala třást ruka, ve které držela konvici.
Její manžel si stále četl v mých papírech a možná hledal něco, co by ho donutilo couvnout. Nic asi nenašel, protože desky s povzdechem odhodil na stůl a věnoval své choti prázdný pohled, ve kterém bylo jasné jen jedno – smíření.
„Takže,“ řekl a upřeně se mi zadíval do očí. Neuhnul pohledem, jako většina lidí. Měl pevné nervy. „Pročítal jsem si papíry a musím říct, že nevidím důvod, proč se nedohodnout. Vypadáte solidně a myslím, že vám můžeme Tetsuyu bez obav svěřit.“
Svěřit? Neušel mi sarkasmus posledního slova. No jistě, vždyť mi vlastně syna prodává. Bylo mi jich trochu líto, ale musím myslet i sám na své potřeby, ne? Když už nám to vláda uzákonila…
Kývnu. „Také nevidím problém. Musíme však počkat ještě na Tetsuyu. Doufám, že ho přesvědčíte k tomu, aby souhlasil. Pochybuji, že by vám dal někdo lepší nabídku. A jak se tak dívám kolem - “ projel jsem očima obývák bez jakékoliv elektroniky, vybavený jen tím nejnutnějším „ – trocha peněz by se vám asi hodila.“
Bylo to ode mne kruté.
Ale byla to realita.
Nehodlám opět přijít o společníka.
Už nechci být sám a už si nechci své potřeby uspokojovat v podnicích…
„Bude souhlasit,“ pípla paní domu. Nešťastně. „Kvůli nám… bude souhlasit.“
„Ví o vaší finanční situaci?“ zeptám se, v hlasu jen malý zájem, ačkoliv ve skutečnosti byl mnohem větší. Nechci působit jako vtírka, to nikdy nedělá dobrou reklamu…
„Ne zcela,“ odpoví otec. „Ví, že jsme na tom špatně, ale nezná všechny podrobnosti. Je mu patnáct! Nechtěli jsme ho tím… zatěžovat. Už tak je dost stresován SEZNAMEM…“
Napřímím se. „On VÍ, že je v SEZNAMU?“
Většinou se to dětem tají až do posledního okamžiku.
Ale tím větší je to pro ně šok.
„Ví o mně?“ dodám ještě, než stihnou odpovědět.
Matka zavrtěla hlavou. „Ne… On totiž… když se to dozvěděl, byl zrovna v řízení, bylo mu necelých čtrnáct… a on utekl. Od té doby mu to neříkáme.“
Aha. Tak utekl…
Tohle bude velice zajímavé…
„Obzvlášť, když by věděl přímo o VÁS…“ Otec se odmlčel. Bylo mi jasné, že naráží na skutečnost, že jsem muž. „Ostatně to asi není moje věc, proč… Tetsuya…“ dodal tišeji.
„Ne, to opravdu není,“ přikývnu tiše.
Tímto atmosféra v obýváku poněkud zhoustla.
Doufám, že Tetsuya dorazí brzy. Nerad bych jeho rodičům ukazoval, jak vypadá naštvaný upír…
„Půjde s vámi… ještě dnes?“ zeptala se jeho matka opatrně.
Přikývnu. „Pokud to půjde dobře.“
„Má nahoře sbaleno,“ podotkla.
Chtěl jsem podotknout něco ve smyslu, že je dobře připravena, když v tom jsem zaslechl zarachotit klíče v zámku, otevření a zabouchnutí domovních dveří.
„Jsem doma!“ slyším ode dveří. Má moc pěkný hlas. „My máme návště - “ vešel do obýváku a poslední slabiku pronesl o dost tišším hlasem, pohled upřený přímo na mě… „ – vu?“
Okamžitě poznal, že jsem upír.
Na rozdíl od většiny svých kolegů nepoužívám make-up na to, abych zapadl do davu a jako většina dávám přednost tmavému, většinou černému oblečení. Momentálně mám černou košili, černé kalhoty a dlouhý černý plášť přehozený přes gauč. Kontaktní čočky taky nenosím a protože jsem už asi dva měsíce neměl čerstvou krev, možná mé oči hážou lehce červené odstíny.
A do davu rozhodně nezapadám.
„Dobrý večer,“ pozdravím ho. Neodpoví, jen kývne hlavou.
Sleduje mě velice ostražitě. V jeho pohledu nevidím nenávist, není tam zášť… spíš opatrná zvědavost. A pomalu mu dochází, že zdvořilostní návštěva to asi nebude. Pak pohledem zabloudí k dvojím deskám, které leží na stole, ze kterých na něj hleděl můj obličej – a jeho vlastní. Nemusel použít kalkulačku, aby si spočítal jedna a jedna…
„KNK*D?“ zašeptal a podíval se na matku. „Zase?“
„Tetsuyo,“ chtěla začít matka, ale přerušilo ji otcovo rázné: „Posaď se!“
Nehádal se. Malátně se posadil a opatrně si mě prohlížel. Zvláštní bylo, že ačkoliv mu něco vadilo, rozhodně to nebylo to, že je v SEZNAMU… ani to, že by měl odejít se mnou… Vadilo mu něco jiného.
Všiml jsem si, co… Uvědomil si totiž, že situace jeho rodičů musí být vážná, když o mně uvažují. A byl smutný z toho, že to nevěděl…
No to mě podržte! On nevyvádí kvůli tomu, že má se mnou odejít? To bude VELICE zajímavé…
„Proč?“ zašeptal.
„Víš, Tetsuyo, tady pan Nishikiori projevil… zájem a podal velice solidní… nabídku a…“
Tetsuya zavrtěl hlavou. „Ne, na to se neptám. Proč jsme mi neřekli, že jsme na tom tak špatně? Proč se to musím dozvědět až v okamžiku, kdy se budu muset sbalit a odjet?“
„Nechtěli jsme tě tím zatěžovat.“
„Jo. Zatímco takhle je to mnohem lepší.
Otočil se ke mně znovu. Jeho pohled byl vážný, a snažil se chovat dospěle. Jo, myslím, že to půjde…
„Jste si jistý?“ zaskočil mě náhlou otázkou.
„Čím?“ zeptám se ho. Krásně voněl a být o polovinu mladší, možná bych se neovládl a skočil po něm. Jenže mně je 400 let a i když je to nemilé, musím se kontrolovat a nesledovat tu tepnu na krku… slyším každičký tep, ale je možné odolat. Mám 400 let zkušeností…
„Že chcete mně. Na těch papírech… všiml jsem si, že jsem byl třetí v pořadí. Přede mnou musel být někdo, kdo se vám líbil víc, ne?“
Usmál jsem se. „Myslíš?“
Pokrčil rameny a přisunul si k sobě listiny. „Kde to mám podepsat?“
V tu chvíli se v obýváku udělalo takové ticho, že by byl slyšet padnout špendlík na zem. Rodiče na něj zaraženě hleděli, jako by Tetsuya spadl z Marsu a i já musím přiznat, že jsem byl překvapen.
Takhle rychle jsem to nečekal.
„Co je?“ zeptal se nás všech. „Vy mě chcete,“ otočil se na mou maličkost, „chcete mě a máte prachy. Vy,“ otočil se na své rodiče,“ vy ty peníze potřebujete a tamten… člověk je ochoten vám je za mně dát. Takže nemám důvod to protahovat. Stejně byste mě tu prosili, kdybych odmítl. A víte, že pro vás udělám všechno.“ Usmál se na ně. „Kde to mám podepsat?“ zeptal se něžněji.
Matka se nemohla hnout, rozplakala se, otec prkennými kroky došel ke stolu, podepsal to on, pak Tetsuya a nakonec ony papíry putovaly mně. Když propiska dokončila své dílo já ji položil na stůl, Tetsuya se zvedl. Došel ke dveřím obýváku a aniž by se otočil, promluvil na mě. „Pojďte se mnou.“
Nebyl třeba mě dál pobízet. Zvedl jsem se za ním a koutkem oka jsem zahlédl, jek se paní domu skácela do křesla a manžel k ní hbitě přiskočil se sklenkou saké. Velice pozorné.
Dovedl mě k sobě do pokoje. Bylo tam uklizeno a u postele stály tři plné cestovní tašky – měl sbaleno. Mě to potěšilo, Tetsuyu nikoliv, snad doufal, že to ještě protáhne balením, nebo tak něco. Bohužel jsem nikdy neměl v plánu ho tu ještě jednu noc nechávat.
Tak si jen povzdychl a potřásl hlavou. „Vypadá to, že nemám na výběr… že budu muset odejít hned, co?“ Lehce se zasmál, ale mně zamrazilo – byl to hysterický smích. Vůbec se k němu nehodil.
Okamžitě mě přepadl ochranitelský pud. Chtěl jsem ho obejmout, pohladit ho, políbit, pošeptat mu, že všechno bude v pořádku, že ho nechci do ničeho nutit, že nechci, aby byl otrok… že chci přítele, milence… Věděl jsem ale, že takový čin by to všechno jen zhoršil. Ale dojde na to, už brzy na to dojde…
Tetsuya mohl být třetí na pořadí, ale pořadí pokusů si upíři určují sami a Tetsuya byl ve skutečnosti jediný, kdo se mi opravdu líbil. Proto jsem jako první zkusil ty druhé dva, protože kdyby byl Tetsuya první a nevyšlo by to, asi bych byl zdrcen… Takhle jsem si nechal tu největší touhu nakonec a hle, ono to vyšlo. Jsem velice spokojený.
Tetsuya si zatím sedl obkročmo na židli a břichem se opíral o opěradlo. Jiná židle v jeho pokoji nebyla, tak jsem usedl na postel.
To povlečení bylo jemné a velice příjemné na dotek.Úplně to svádělo k tomu na něj Tetsuyu položit, pomalu ho vysvléct a pak…
Usmál jsem se v duchu nad svými nemravnými myšlenkami a zahnal je do kouta mysli. Ne, moje postel je také velice pohodlná a také to bude… příjemné.
„Takže, co teď jsem?“
„Jak to myslíš?“ usmál jsem se ještě víc. Jeho dotazy byly… neočekávatelné.
„Jako konzerva… Co jsem? Jaké mám postavení? Jaká mám práva? Jaké budu mít…“ lehce zrudl, bezvadné, aspoň nějaké emoce vyplouvají na povrch… „povinnosti?“
Až takhle přímo se mě ptáš?
No když přímo, tak na rovinu…
„Tu konzervu si odpusť, prosím, to označení nemám moc v lásce. Nejsi otrok, to za prvé. Budeš mít volnost pohybu, nebudu – a ani nechci – tě držet pod zámkem. Bylo mi však řečeno, že jsi jednou utekl. Kdyby se to mělo opakovat…“
„Nebude,“ přerušil mě náhle. Něco v tom slově mě ujistilo, že to myslí doopravdy. Tak dobrá, dál to rozebírat nebudu.
„Budeš normálně chodit do školy, pokud máš brigádu, ani v tom tě omezovat nebudu, i když na nedostatek peněz netrpím, když bys potřeboval. Chodíš do kroužků, choď si tam. Ovšem zábavy si odpusť, nechci, aby se ti něco stalo.
Co se povinností týče… byl bych rád, kdybys se mnou občas někam zašel, ale to budeme řešit, až nadejde ona příležitost. Ohledně krve,“ usmál jsem se a lehce tak odhalil své zářivé bílé zuby, „to bude záviset čistě na mých osobních potřebách. A co se týče sexu,“ pokračoval jsem až do konce a potěšeně sledoval, jak zrudl ještě víc, „byl bych rád, když bys časem projevil i trochu aktivity, ale jak říkám, nejsi otrok, nebudu ji vynucovat, když se na to nebudeš cítit.
„Šlechetné,“ podotkl a otočil se na židli. „Ale je to divný. To, že musím odejít… Neříkám, že jsem znechucenej nebo tak něco, ale stejně… je to divný.“ Následovala ještě jedna otočka.
To půjde, blesklo mi hlavou. Je trochu zmatený, ale zdá se, že to bere sportovně. Otázka je, co bude dělat, až dorazíme ke mně domů. Toho se obávám nejvíce.
Najednou vstal a dřepl si vedle mě na postel. Byl najednou tak blízko… Chci se ovládnout a ovládnu se, nechám si to až domů… ale je tak blízko, jeho srdce tluče… tak rychle… A krásně voní. Bože, víc než po krvi jsem začal bažit po tom těle… a to začínalo být špatné.
„Chtěl jsi vědět ještě něco?“ zeptal jsem se ho, když se ke mně lehce naklonil. Bože… kdyby věděl, co to se mnou udělá, jistě by to nezkoušel… Poslušně by seděl někde v rohu a klidnil by se.
Ovládání, ovládání, 400 let zkušeností…
Nádech, výdech, klid.
„Jenom jednu věc… To krmení… bolí to? Já znám dvě konzervy. Jedna tvrdí, že to není nic příjemného, ale že to jde vydržet. A ta druhá zase, že je to lepší než orgasmus. Co z toho je pravda?“
Nahnul se ještě víc. Takhle ne, takhle už je to moc. Lehce jsem do něj strčil, aby spadl na postel a já jsem hbitě vstal. To bude tím pokojem, je tak prosycený Tetsuyovou vůní, až se mi z toho točí hlava. Musím pryč.
„Tohle už nedělej,“ řekl jsem mu vážně. „nebo tě tu povalím do peřin a bude mi jedno, že jsou dole tví rodiče. A nepřemáhej se tak, vím, že to děláš jen kvůli nim. A co se týče tvé otázky… Záleží na upírovi, který se krmí. Pokud vím, tak u mě si na bolest nikdo neztěžoval… můžeme jít?“
Popadl jsem jeho tašky – všechny tři najednou, nebylo to o moc těžší než pírko – a vyšel jsem ze dveří.
Loučení se již obešlo bez slz a cesta autem beze slov. Nakonec na sedadle usnul. Prospal tak téměř dvouhodinovou cestu autem z kraje města do středu. Než se vzbudil, zaparkoval jsem auto v garáži, vytáhl jsem jeho tašky z kufru a ještě jsem si zapálil. V garáži by se kouřit nemělo, ale mně nikdo nic vytýkat nebude.
Zaťukal jsem na okýnko a on se okamžitě probral. Vystoupil z auta a opřel se o kapotu vedle mě. Kouření je hnusný zlozvyk, ale upírům nic nedělá, tak co…
Tetsuya změnil postoj. Jeho srdeční rytmus se změnil a viděl jsem, jak ke mně pošilhává. Usmál jsem se.
„Chceš taky jednu?“
Trochu se otřásl, jako by doufal, že to na něm nepoznám, ale nezapíral.
„Luxusní zboží se neodmítá,“ prohlásil a natáhl ruku. Vzápětí zaváhal. „Nejsem plnoletý,“ podotkl, jako bych to nevěděl. „Ale to vám asi nevadí, co?“
Pokrčím rameny. „Mně je to jedno. Když se nezabiješ ani nezmrzačíš, dělej si co chceš.“ Musím ale říct, že se vyzná… Kouřím jednu z nejlepších a nejdražších značek. „Natáhl jsem k němu krabičku. Když už cigaretu skoro měl, něco mě napadlo. Byla to hloupost, ale nemohl jsem odolat.
Trochu si s ním pohraju. Ať ukáže, jestli je stejně odvážný, jako byl doma.
Chytl jsem ho za nataženou ruku, natočil jsem si ho a zády přitiskl na své auto. Překvapeně zamrkal, ale ani se nepokusil bránit. Podlíval jsem se mu do očí a pohladil ho po tváři. Hořící cigaretu jsem bez zájmu odhodil na zem.
„Plýtvání,“ šeptl. Měl trochu strach. Ale jen nepatrně. Spíš se bál toho, že nás někdo uvidí. Myslím si to, protože jeho oči těkaly sem a tak a když jsem ho poprvé políbil, ani se nepokusil uhnout.
Lehce zaklonil hlavu, jako to dělají hrdinky romantických filmů. Ono se mu to snad líbí. Líbat neuměl moc dobře, asi to dělal poprvé, ale snažil se… Zašel jsem ještě dál, když jsem použil jazyk. Lehce sebou cuknul, ale držel a pokoušel se i o odpověď. Vzrušovalo ho to.
Zašel jsem ještě dál. Jednou rukou jsem ho objímal, aby mi náhodou nevyklouzl a druhou rukou jsem mu zajel pod tričko. Opět lehký škub, ale dál se nechal líbat. Měl pevné břicho, byla radost ho hladit. Ústy jsem mu přejel po krku. Dalo mi velkou práci se nezakousnout. Ve tváři byl hodně červený a dýchal rychle a povrchně. Do této doby se opíral o auto, když jsem ho políbil na krk, vzdychl a sesunul se mi do náruče.
Ano, je velice mladý – a velice citlivý. A stále nevydal sebemenší známku odporu.
To se však změnilo, když jsem zamířil dolů. Jako by se probral z transu, pokusil se odtáhnout. Trochu mě to zamrzelo a jeho slova mě opět překvapila.
„Chcete mě ojet tady… nebo by to šlo nechat na dovnitř?“ Hlas mu trochu přeskakoval.
„Do auta?“ pokusil jsem se o vtip.
„Ne. Do bytu.“
OK. Žerty stranou. „Jo, to by šlo.“
„Fajn. Teď bych prosil tu cigaretu.“
„Jak je libo,“ odpověděl jsem. Zajímavé, že si i v této situaci dokáže zachovat chladnou hlavu…
Dal jsem mu cigaretu, půjčil jsem mu zapalovač a on si zkušeně zapálil. Ruka se mu trochu třásla, ale i tak bylo vidět, že kouří pořádně, ne jako ti začátečníci, co cigaretu drží jako prase kost…
„Jak moc kouříš?“ zeptal jsem se ho. Zajímalo by mě, jak moc mi budou mizet krabičky. Jedna cigareta už v něm totiž byla a žádal o druhou.
Pokrčil rameny. „Nikdo mi to neprodá, takže se poléhám na kamarády. Naposledy jsem kouřil… je to asi čtrnáct dní,“ zakřenil se.
„To by mě zabilo,“ povzdechnu si a taky si zapálím. Pak si vzpomenu, že jsem mu chtěl něco sdělit… „Zítra nejde do školy. V pátek taky ne. Až v pondělí, jen abys to věděl. Už jsi omluvenej.“
„Proč?“ povytáhl obočí.
„To se dozvíš. Myslím totiž, že bys do školy nedošel.“
„A já si myslím, že mě podceňujete.“
„Myslím, že ne,“ stojím si já za svým.
Po růži? Ne, hochu, to tak rychle ještě nikdo nevstal…
Bydlím v bytovém komplexu, který by se dal označit za luxusní. Já tam bydlím proto, že je to poměrně klidná lokalita, i když blízko středu města, mám pěkný výhled a vila, které si pořizuje většina bohatých, je pro mě samotného přiliž velká. A můj byt je i pro dva dost velký.
Provedl jsem po něm Tetsuyu. Byt má dvě patra, dole je obývák, kuchyň a koupelna, nahoře obytné pokoje – můj, Tetsuyův, moje pracovna a místnost, kterou používám jako sklad.
Tetsuyův pokoj jsem již zařídil, má v něm dokonce i počítač, ale jedna věc chybí.
„Kde budu spát?“ zajímal se.
Chyběla tam postel.
Ušklíbl jsem se. „Se mnou.“
„Aha,“ polkl. Až takhle to asi nečekal. Ale já ho neukousnu a on si rychle zvykne.
„Půjdu do pracovny, ty si vybal, dej si sprchu nebo tak něco a pak za mnou přijď.“
Kývnul a já za sebou zavřel dveře a opřel se o ně.
Nemohl jsem rozdýchat ten jeho klid.
Byl až moc ledový.“
***
Trvalo mu to asi dvě hodiny. Já jsem si mezitím udělal nějakou práci na zítra a připravil jsem si to k odeslání. Zítra se do kanclu nedostanu, tak to pošlu svýmu zástupci, ať to vyřídí za mě.
Vešel bez zaklepání a stoupnul si za mě.
Na židli jsem se k němu otočil.
Něco nebylo v pořádku.
Opravdu se vysprchoval, vlasy měl ještě vlhké a voněl mým sprchovým gelem. Jenže měl trošku červené oči, což by si obyčejný smrtelník mohl klidně vysvětlit tak, že se mu do nich dostala voda, ale upíří zrak oblafnout nelze.
Tetsuya ve sprše brečel.
Samozřejmě, že nemohl být až tak v klidu, jak se dělal.
„Když chceš brečet, nemusíš se schovávat do koupelny,“ řekl jsem. Překvapeně sebou škubl, snad doufal, že si nevšimnu a pohled stočil jinam. „Nemusel jsi s tím souhlasit, když se mě tak bojíš.“
„Tak to není!“ vyhrkl a zrudl. „Já - nějak to na mě… dolehlo, to je všechno. Ani jsem nechtěl… brečet…“ To poslední slovo téměř zašeptal. „Já se vás… nebojím… až tak.“
Ach jo a to jsem si myslel, že to půjde hned. Mně nikdy nic nešlo snadno. Kurník a to jsem se na dnešní noc těšil. Ať si říká co chce, bojí se. Třeba ne mě, ale toho, co přijde. Toho, co po něm budu chtít. A strach je velký nepřítel. Nechci Tetsuyu zlomit.
„Běž spát,“ řeknu mu a otočím se zpět k počítači… to aby neviděl mé zklamání.
Nehýbal se. Stál jako přikovaný a pohledem mi propaloval záda. A to jsem si myslel, že toho využije a bude upalovat pryč. No jo, ještě ho moc neznám…
„Copak?“ otočím k němu hlavu.
„Já… vy…“ blekotal, zřejmě mu dělalo potíže něco vyslovit. Tak to vyhrkl: „Vy nemáte hlad?“
A Bože, zasténal jsem v duchu. Přesně tenhle dotaz jsem nechtěl slyšet. Mám hlad, samozřejmě, že mám hlad a jaký! A ještě se stupňuje, když Tetsuya stojí za mnou a tak svěže… voní. Mám hlad a mám chuť na to tělo, mladé a nezkušené, chci ho vidět vzdychat ve svých peřinách, chci… Chtěl bych si ho vzít rovnou tady, na podlaze, ale nejde to!
Nemůžu mu ublížit!
„Nějak to zvládnu,“ odpovím vyhýbavě. Měl by odejít… „Měl by ses starat spíš o sebe. Běž si lehnout a odpočiň si, ať mi tu nechodíš jako živá mrtvola…To místo jsem už obsadil já,“ pokusím se o vtip, ne, že by to mělo nějaký účinek.
Stále se neměl k odchodu. To ho budu muset vyhazovat ručně? Opět jsem se k němu otočil celou židlí, abych zjistil, že stojí deset centimetrů za mnou… popošel. Díval se do země.
„Nemůžu,“ pípnul. Už zase měl slzy na krajíčku. Mně bude povídat o tom, že to na něj jen dolehlo… vždyť se třese jako osika! Proč nejde pryč, když se bojí? Proč nevyužije toho, že ho hodlám nechat být? Já ho vážně nechápu… „Já… musím to vědět… musím vědět, jaké to je, jinak se… neuklidním“ Opravdu zrudnul ještě víc? Neměl by spíš blednout a padat k zemi?
Místo toho udělal jeden pohyb, na jeho stav vcelku rychlý a sedl si na mě. On se doopravdy rozkročmo posadil na moje nohy? Jako bych neměl dost potíží se sebekontrolou i bez toho. Sakra, tak tohle nevydržím.
Kde je těch 400 let sebekontroly teď?
„Co mám dělat?“ zašeptal mi do ucha, když mě objal kolem krku. Těžko se mi dýchalo a měl jsem co dělat, abych se nezakousl do toho krku, který mi sám od sebe nabídl. „Tam dole… na tom parkovišti… se mi to líbilo.“
Opravdu netuším, co ho to napadlo, ale olízl mi ucho. Jen tak, malinko, ale od něj to bylo jako rána elektrickým proudem. Krev se mi nahrnula do očí – ještěže to nevyděl, určitě by ho to vyděsilo – a začaly se mi proti mé vůli prodlužovat špičáky. Musel jsem si pomoct jazykem, abych je zatlačil zpátky… a to dost bolí.
A to jsem ho chtěl toho všeho ušetřit.
Vůbec mi to, chlapec, neulehčuje.
Odtáhl jsem ho od sebe, vzal jsem ho do náruče a vstal. Už dost. Neudržím se. Nejsem ze železa. To opravdu ne.
Moje ložnice je v tmavých barvách s těžkými závěsy na oknech. Vešel jsem s ním dovnitř, nohou zabouchl dveře a hodil ho na postel. Ani nepípl, jen zůstal ležet a tázavě na mě hleděl.
Tak a co teď…
Jak na něj mám jít? Pomalu a zlehka a nebo se na něj mám vrhnout? A nebo mám zvolit postup jako na parkovišti? Tam se mu to přeci líbilo, ne?
Chci s ním spát, hrozně moc chci, ale nechci, aby trpěl. Tím, že se u toho bude bát, bude i trpět. Ale nemám jinou možnost, než tu stěnu prorazit.
Vlezl jsem si k němu na postel. Natáhl jsem ruku a pohladil ho po tváři. Špičáky mám na svém místě, takže líbat ho můžu…
Chytl jsem ho za bradu a pootevřel mu ústa. Jazykem jsem vnikl do té pootevřené jeskyňky a začal s průzkumem. Po chvíli se Tetsuya přidal a pomaličku se začínal uvolňovat – tál mi v náruči. To jsem vzal jako impuls. Zajel jsem mu rukama pod tričko. Stále jsem ho líbal, hladil jsem mu břicho a boky a dlaněmi jsem směřoval výš a výš a jeho tričko jsem bral s sebou, vlastně jsem mu ho vyhrnoval a kdy se dostalo až k jeho bradě, lehce se nadzvedl, abych mu ho mohl sundat. Ale nepodíval se na mě.
Využil jsem to, že se nedívá a sám jsem popustil uzdu své zuřivě proudící krvi. Nechal jsem si zrudnout oči, abych si zlepšil noční vidění a mohl si ho pěkně prohlídnout. S potěšením musím konstatovat, že opravdu vlastní krásnou figuru. Mám štěstí, že takovýto úlovek padl právě do mých sítí…
Chvíli jsem ho hladil a on vzrušeně vzdychl, když jsem ho přestal líbal a přejel mu jazykem po krku. Zatím bez kousání, samozřejmě…
Od krku jsem se přesunul na rameno, pak na klíční kost a na břicho a sunul jsem se ještě níž a níž a rozepnul jsem mu rifle, které se během chvíle válely na zemi. Sroloval jsem mu ponožky stejným způsobem jako tričko.
Pak jsem na chvíli přestal. Natáhl jsem se k nočnímu stolku a ze šuplíku vytáhl rubrikant. Tetsuya otevřel oči. Těžko říct, co ho vyděsilo víc – zda mé rudé oči nebo lahvička, kterou jsem otevíral, každopádně se zatvářil vyděšeně a pokusil se odtáhnout. Ale docílil jen toho, že se opřel o pelest postele.
„Neboj,“ zašeptal jsem mu do ucha. Je pravda že byl v nevýhodě – já byl zcela oblečen, on téměř zcela vysvlečen, ale to jen proto, že dnes po něm nebudu skoro nic chtít – jen to, aby držel. Dnes mu ještě nezpůsobím fyzickou bolest – ne tu související se sexem. Musím se napít a u toho musím provést růži, i když si myslím, že je to zbytečné – ale máme svá pravidla.
„Uvolni se… Bude se ti to líbit, slibuji…“ I když všechno asi ne.
„Když ono je to… divný,“ zajíkl se, když jsem mu, zatím přes slipy, položil ruku mezi nohy.
„Nepříjemný?“ ptám se ho, ačkoliv je mi jasná odpověď.
„N - ne,“ vydechne. To jsem chtěl slyšet.
„Tak vidíš… nemáš se čeho bát.“
Zase jsem ho líbal, trochu ho hladil mezi nohama a sám jsem cítil, že začínám tvrdnout. Bylo mi líto, že i od toho budu muset později pomoct v koupelně – a sám.
Do té doby se opíral v polosedě o čelo postele. Stáhl jsem ho o něco níže a sundal jsem mu i slipy. Byl vzrušený, mladé tělo bez zkušeností vítalo každý můj dotyk a já jsem si řekl, že bych to, už kvůli Tetsuyovi, neměl zbytečně protahovat. Hrát si s ním můžu později, až si zvykne, až bude schopen mi něco i oplácet…
Vždyť na to mám minimálně pět let jeho života… To je času na učení víc než dost.
Nějakou zkušenost ti udělám, pomyslel jsem si a sklonil se nad jeho rozkrokem. Ještě jsem se ho ani nedotkl, jen ho ovanul můj dech a už jsem měl jeho ruce ve svých vlasech. Nesnažil se mě odstrčit, jen hledal něco, čím zaměstnat ruce… ať si zaměstnává, bude to potřebovat…
Když jsem ho vzal do úst, prohnul se jako luk a do té doby se snažil v sobě dusit vzdychy a steny, ale tímto jsem překročil hranici, kterou už nezvládl udržet – a já ho poprvé uslyšel nezakrytě zasténat. Krásný zvuk, vzrušoval mě stejně jako samotný Tetsuya. Chtěl jsem ho slyšet víc a víc, proto jsem přidal na intenzitě kouření.
Převaloval se na posteli, musel jsem mu pevně držet pánev, aby mi nevyklouzl z pusy – až tak mě to bavilo. Už byl skoro na vrcholu, takže teď musím rychle… Jednou rukou jsem ho držel, druhou jsem otevřel tubu a vymáčkl jsem si trochu té mazlaviny do dlaně. Přestal jsem ho kouřit, místo toho jsem pokračoval ručně a já sám jsem se přesunul nahoru, ke krku.
Piju obvykle z pravé strany, takže pro růži využiji levé krkavice. Oblízl jsem místo, kde byl tep nejblíže ke kůži a dovolil jsem špičákům vylézt. Po celodenní trýzni byly připravené téměř okamžitě…
Tetsuya si neuvědomoval,co se děje a toho jsem využil. Opatrně jsem prokousl kůži a tepnu pod ní. V okamžiku, kdy jsem ochutnal první kapku jeho krve, která mi začala téct do úst, pohltila mě taková úleva, jako již dlouho ne. Doslova jsem zhltal těch pár doušků, které jsem si mohl dovolit, abych to nepřehnal – zbytek žízně dohasím farmaceuticky.
Pokud je krev, kterou piji, dostatečně emočně koncentrovaná, stačí mi opravdu minimum, abych uhasil tu opravdovou žízeň. Proto nejraději piji při sexu, kdy tělo lidí emocemi přímo přetéká. Miluji vzrušení, které je v krvi cítit, miluji, když vím, že právě já jsem původcem toho pocitu – a proto mi stačí tak málo.
Když jsem pil, Tetsuya se udělal. Bylo to docela rychlé a nečekané, myslel jsem si, že mu budu muset ještě pomoct.
Bezmocně se začal rozpouštět v posteli. Popadal dech a byl dokonale bezmocný – toho jsem musel využít, udělat to dřív, než bude mít vůli a sílu se bránit. Jednou rukou jsem mu otočil hlavu na stranu, abych měl přístup ke stále otevřené rance. Byla čistá, jako obvykle. Prokousl jsem si dvě bříška prstů druhé ruky a mysl jsem se soustředit na to, aby se to ihned neuzavřelo. Vymáčkl jsem z každé ranky jednu kapku své krve a i když jsem váhal, i když jsem si myslel, že je to zbytečné, přitiskl jsem mu ty dvě kapky na otevřenou ránu – už v ten okamžik mi ho bylo líto, dal bych cokoliv na světě za to, abych jeho bolest mohl přenést na sebe.
Chvíli se ni nedělo. Ale jen chvíli.
Pak prudce otevřel oči, jeho tělo se prohnulo v křeči a kdyby neměl hrdlo stažené bolestí, jistě by i křičel. Upíří krev je svinstvo, ale pro růži je nutností. Její moc musí projít celým tělem, od ranek na krku až do každičké buňky lidského těla. Tetsuya ucítí každý mikrometr jejího putování, bude mít pocit, jako by ho to pálilo zevnitř. A pak omdlí bolestí a minimálně den se nezvedne z postele.
Zůstane člověkem, ale ty změny na sobě pocítí. A stane se tak skutečným Milencem upíra.
Zvedl jsem se z postele a nechal spícího Tetsuyu odpočívat. Mé vzrušení již opadlo, jak jsem ho držel a trpěl s ním. Teď si dám studenou sprchu a pak si lehnu k němu…
Než jsem za sebou zavřel dveře, ještě jsem se na něj podíval.
Doufám, že mě za to nebude nenávidět.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
Komentáře
Přehled komentářů
jak jsem si myslela už dávno a Ada to krásně zformulovala (rovněž už dávno):
"Neslíbíš termín bližnímu svému!"
^_-
aneb jak praví Elánius v Pátém elefantovi: "Té myšlenky se držte.."
ať žije hnisavá angína...
(Arisawa, 23. 5. 2009 16:30)
...i když moje mandle mě kdysi ze stejného důvodu přizabila (polehoučku potichoučku mě přidusila :D)
já jako pracující chápu tvou náladu na sepisování čehokoliv, mě dělá po ranní problém i smska :)
Hmmm
(Autorka Šárka, 23. 5. 2009 13:39)
To "______"
Tak hele. nejde o to,m že mě "nebaví psát" že jsem se na to vybodla nebo tak. Jde jen o to, že já nemám na práci JEN PSANÍ. Dokud jsem chodila do školy, mohla jsem si dovolit psát pořád. měla jsem na to čas. Když jsem dokončila školu, myslela jsem si, že toho času bude víc. Ale omyl. Není čas a jak píše Nex, většinou na to nemám náladu.
Dám ti otázku - když vstaneš ráno ve čtyři, celý den lítáš v práci, posloucháš buzerace i za to, co jsi neudělala a nikdo tě nepochválí a sotva uděláš sebemenší přešlap nebo blbost (nebo najdeš blbost po někom jiným), dostaneš seřváno, že jsi hovado, pak přijdeš utahaná domů, musíš uvařit, uklidit, eventuelně ještě zařídit věci ve městě, pak si v pět večer ztrhaná sedneš a - co? Mám pak psát? Psát do noci a pak ráno opět vstát ve čtyři a lítal v práci? Mám psát a přenést do toho můj pesimismus? Nebo jít sem a napsat sem nějaký pesimistický příspěvek o tom, že umírám? Díky, na to vážně nemám.
Pokud tě to čekání nebaví, tak sem nechoď - já tě k tomu nenutím. Pokud tě to baví, vydrž to - i jiní čekají, nejen ty. nechodím sem každý den? Já vím!!! sakra, já vím!
Budu se snažit psát rychleji. Ale nerada se honím. pak tím povídky utrpí. Nebo to právě chceš? Nemusím asi psát, že mě tvůj příspěvek rozladil - a to dost. mimochodem, není to už podruhé? někdo takový už tu jednou byl...
Říká to něco o inteligenci...
To "Akka" a "Arisawa"
Holky, děkuju moc za podporu. Pohyb tu není protože mě protě nenapadá, co bych sem psala. nejsem z těch, co silibují v popisech svých běžných demnních činností=) Ale pokusím se to zlepšit.
To "Nex"
Něxíku, děkuju moc za podporu. Velice si toho vážím.
Btw už nepíšu v autobusech, teď píšu o přestávkách v práci =)
MIMOCHODEM TEĎ PÍŠU ČTVRTOU KAPITOLU OOGAMIHO!
MOŽNÁ JEŠTĚ DNES VEČER, ALE SPÍŠ ZÍTRA DOPOLEDNE JÍ SEM DÁM.
Mám hnisavou angínu, tak mám čas psát =)
www.lumik-simik.blog.cz
(Lumik^^, 20. 5. 2009 10:11)ahojky máš kawaii bloček, upo se mi líbí. Ráda bych tě pozvala na naší první bleskovku, zda ti to nevadí. Zatím pa Lumik^^
Lidi neblbněte
(Nex, 17. 5. 2009 23:31)
Zaprvé Šárka pracuje tak, že kolikrát píše v autobusech atp., zadruhé dá zabrat převést rukopisy v různém stavu do finální podoby a zatřetí člověk nemá vždycky nápad nebo tu správnou náladu na psaní.
Kdo si počká, ten by se měl dočkat buď povídky anebo aspoŇ nějakého infa...hádám, že tady bych se měla krýt hlavně já. O:-)
po Šárce jako by se zem slehla
(Arisawa, 13. 5. 2009 16:40)
netíží mě až tak, kdy bude pokračování, ale to, že není vidět žádný "pohyb"
člověk by čekal ostrou reakci samotné autorky na komentář "Lidi tohle nemá cenu", ale když ani tohle....
PS:slečno autorko, nebudu myslet na nejhorší, doufám, že jsi v pořádku a že jen nemáš čas na pc :)
RE: Lidi tohle nemá cenu
(Akka, 12. 5. 2009 23:22)
hmm dievca ty zjavne netusis o com tu pises.. pokial si dobre spominam (ak je to stara info tak sa ospravedlnujem)tak "Administratorka" cize Sarka pracuje a je tym dost vytazena, takze sa jej ani nedivim ze sa k poriadnemu pisaniu dostane len par krat za mesiac... "Tahle holka vyrostla a přestalo ji bavit psát. Je to na těch povídkách dost poznat!" - tak tu si mila zlata tiez poriadne vedla.. kvalita poviedok vzrasta pomaly od poviedky k poviedke a JE v nich ocividne, ze ju to bavi.. okrem toho myslis, ze by nikto, koho by to nebavilo, stale dalej pokracoval v tvorbe len preto ze mu na nete vypisuju akysi ludia, ktorych v zivote nevidel??
Kasli na takychto ludi Sarka a pis si svojim tempom, ktore ti vyhovuje.. tvoje povidky citaju aj ludia ktori ich dokazu ocenit a su ochotni si na kvalitnu povidku pockat... len tak dalej, tvoje prace su vyborne, novy cyklus vyzera velmi slubne...
PS: ak bol tento tvoj koment len akysi pokus urychlit autorkyno pisanie a pridavanie prac, tak ti musim povedat, za taketo veci dotycneho akurat tak rozculia a moze si povedat ze na takychto citatelov moze zhlboka kaslat.. takze byt tebou moc nepokusam..
Lidi tohle nemá cenu
(____, 12. 5. 2009 22:25)Tahle holka vyrostla a přestalo ji bavit psát. Je to na těch povídkách dost poznat! "Administrátorko" já vím že nepíšeš, protože už tě to prostě nebaví! A tak prosím jestli chceš tak nemusíš psát ale všechny ty povídky co tu jsou rozdělané by si alesdpoň zasloužily dokončit! Ale už si nic netvoř, jelikož obměsíční tvorba je na nic. Rozhodně! Omlouvám se za takhle drsný koment ale nic jiného tě toiž nenakopne! A jestli tě ani tohle nerozhýbe tak už nic! V tom případě toho psaní nech!
blíží se den Dé
(Arisawa, 10. 5. 2009 0:22)
tak jo,dávám si pauzu a mrknu za měsíc, pokud tu nenajdu pokračování, píchnu si asi kůl do srdce, myslím, že by to mělo mít stejný účinek na upíry i lidi :D
moc prosím... :(
Nex2
(Druhá část mé osobnosti,, 8. 5. 2009 1:32)
ta, která si zakládá na lepším sebeovládání, by ráda sdělila "Delilah", že nejen lidé komentující pod ní, nýbrž i nad ní. XD
Usagi chce předat poselství zhruba ve smyslu, že toto dílko je mimořádné a že nic tak dobrého s upíry v nekomerční tvorbě jaktěživa nečetla a že toho četla dost. Rovněž by ráda poukázala na fakt, že se Usagi jakýmsi zcela záhadným způsobem podařilo vytvořit ORIGINÁLNÍ upírské prostředí, s vlastní logikou a zákonitostmi, ke kterému čtenář nepotřebuje znát reálie našeho vlastního světa. Absolutně nevídané. A do třetice navrhuje Věštkyni.cz komplot, jehož bližší podrobnosti se dořeší později, kterážto mašlenka velmi zhruba obsahuje únos povídky do raději nejmenované soutěže.
Všem ostatním čtoucím vampire lovers doporučuji zevrubně prozkoumat ostatní Usagiiny stránky, protože na jedné z nich je docela dlouhá, čtivá série, byť s holkou. Prostředí je rovněž vcelku atypické. Pokud mě za to Usagi neukamenuje, odkážu vás ještě na Keiro(Iluze) a Bea(Střípky), obojí estránky. Howgh. B)
Rovnou
(Nex, 8. 5. 2009 1:18)
oznamuju, že jestli nedodáš brzo pokračování, tak za sebe neručím.
A BRZO znamená nejdéle sedm dní a ani o chlup víc.
Sugoine!
(Kitty, 6. 5. 2009 18:45)Bohužel to musím napsat česky. Znaky to nějak nebere takže.... Sugoi, kawaii, a dodávám POKRAČOVÁNÍ PROSÍM (onegaeshimasu).
すごい
(Kitty, 6. 5. 2009 18:43)すごい、可愛いね、ありがとうございます
Hééj
(Aki, 5. 5. 2009 12:00)
Bezvadné, miluju upíry!!
No, doufám, že i když to ještě nemáš napsané, tak se do toho brzy pustíš!
Pro "Satira"
(Autorka Šárka, 4. 5. 2009 22:39)
ne,nenepínám vás schválně... jen to ještě nemám napsaný a bohužel se k tomu asi moc brzy nedostanu.
Ale začínám psát další epizodku Oogamiho =)
kousek
(Satira, 1. 5. 2009 23:53)Prosím aspoň kousíček, protože to je fakt suprovej začátek a ty nás napínáš schválné co?
Super
(Sanasami, 20. 4. 2009 21:51)To bolo perfektné fakt úžasné ....prahnem po ďalšej čásťi (kapitole)....prosím prosím prosím prosím rýchlo ďalšiu čásť(kapitolu)
Hehe,
(Nex, 30. 5. 2009 23:34)