Shonen-ai

Bez přetvářky

Autoři: Rod & Bob Jackson-Parisovi

Když se seznámili, Rod Jackson byl špičkový manekýn a Bob Paris uznávaný kulturista, který již vyhrál několik cen. Zajímavé je, že oba měli velice podobnou minulost - jejich otcové byli alkoholici, oba vyrostli na venkovském prostředí, oba měli kolem sebe homofobní společnost. Oba dva, když zjistili, co jsou, se snažili to nejdřív ignorovat, "přeléčit se", když už věděli, že to nejde, museli se skrývat - to byl v osmdesátých letech úděl všech homosexuálů. Oba se s tím ale nějak poprali a našli se - a popisují, že to bylo téměř osudové. Věříte na lásku na první pohled? Já jo, mně se to stalo. Tak proč by nemělo u nich?

Setkali se, když Rod pracoval na částečný úvazek jako manažer ve fitku, kde Bob pořádal kulturistický seminář. Byla to láska na první pohled, ale oba se báli, měli šrámy z minulosti a trvalo jim dlouho, než se dali dohromady. Ale ani potom neměli klid. Skrývali se jak jen to šlo, před rodinou, před přáteli, před každým - a to málem jejich vztah zničilo. Tak se rozhodli, že s tím půjdou na veřejnost, podařilo se jim najít jednoho kněze, který je sezdal a i když jim se ulevilo, málem je to profesně zničilo. Ale nedali se a začali vystupovat veřejně - pořádali na vysokých školách přednášky, aby se mladí lidé nebáli toho, co jsou, natočili videokazetu, navštěvovali talkshowm, napsali knihy - a vydrželi spolu...

Tato kniha je psaná jako vyprávění z obou dvou pohledů na střídačku. Je docela dobrá, a i když trošku přeslazená, místy tam v tom vidím sama sebe - musela jsem řešit úpodobné problémy a stále musím, protože moje matka... ale co, to sem nepatří =). No, každopádně si myslím, že jejich krok znamenal v přijetí homosexuality hodně a je mi líto, že jeich příběh nemá šťastný konec - respektive kniha ano, ale co jsem zjistila, tak se v roce 1995 rozešli a každý má někoho jihého. No což, možná to trochu přehnali, ale jsem si jistá, že toho co udělali nelitují...


Ukázka z knihy:

"... Zvlášť jedna zkušenost nás přivedla na myšlenku, že jednoho dne na sebe budeme muset vzít zodpovědnost za příští generaci mladých gayů.

Bylo to takhle: v paříži jsme si vzali pár dní volna, abychom si ji mohli pořádně prohlédnout Samozřejmě jsme nemohli vynechat Eiffelovku. Když jsme pak sjížděli vítahem dolů, jel s námi v kabině ještě tak šestnáctiletý mladík s rodiči. Stál zády k nim, díval se na nás a my okamžitě poznali, že je gay. Oči měl jako dvě zrcadla a my jsme oba poznali tu bolest, která se v nich zračila.

V kabině nás bylo jen pět Drželi jsme se s Bobem za ruce a tomu klukovi, jak se na nás díval, přelétl najednou po tváři krátký úsměv. Viditelně ho těšilo, že vidí, jak se dva muži drží za ruce. Vsadil bych se, že si v duchu říkal: Tak pžece je nějaká naděje. Naděje, že budu moct žít. Když jsem byl v jeho věku, neměl jsem tušení, že existuje nějaká naděje, že vyrostu na najdu člověka, kterého budu moct milovat tak, jako muluju Boba.

... Takže každému v tom okamžiku muselo být jasné, že jsme pár. Tan mladík se však na nás usmíval jen pár vteřin, pak se mu v obličeji objevil strach. Bál se, že by si jeho ročiče mohli všimnout, jak se na nás dívá. Jeho rodiče samozřejmě viděli, jak se držíme za ruce, ale dělali jakoby nic. ..."